Česká jazykověda v letech 1953—1954, část první

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

-

Spolehlivé a pohotové informace o nových pracích patří nepochybně k předním úkolům vědeckého časopisu. Také redakce Slova a slovesnosti, jakožto našeho základního časopisu pro otázky teorie a kultury jazyka, byla si už dříve vědoma jejich důležitosti; že bylo možno zařadit pravidelné zprávy do programu časopisu teprve nyní, bylo zaviněno trvalým nedostatkem místa, který mnohdy nedovolil otisknout ani všechny příspěvky s aktuální thematikou; ten byl alespoň částečně odstraněn teprve rozšířením rozsahu časopisu v tomto ročníku.

Cílem tohoto výběrového přehledu je shrnout ve zhuštěné zkratce a zhruba utřídit důležitější české jazykovědné práce z oboru jazykovědy obecné, srovnávací jazykovědy indoevropské a slovanské a pak zvláště práce o českém jazyce, které vyšly v českých zemích v letech 1953 a 1954. Pokud výběr záznamů přesahuje v některých případech toto vymezení a upozorňuje také na práce jiné (vyšlé před rokem 1953, uveřejněné mimo české země, po příp. také na práce autorů jiných než českých), děje se tak především z důvodů praktických. Souhrnem všeho podstatného, co bylo u nás vytvořeno v uvedených oborech, chceme usnadnit odborným pracovníkům základní orientaci v stále rostoucí i prohlubující se jazykovědné produkci české, kterou ani zdaleka není možno všechnu zachytit v běžných recensích a zprávách jednoho časopisu. V rozdělení látky se náš souhrn v podstatě přidržuje tradičního pořadí, které zavedla někdejší Bibliografie českých prací linguistických a filologických (za léta 1929—1935) a kterého užívá i její pokračování za [114]léta 1945—1950 (vyjde v Nakladatelství ČSAV 1955; do tisku se už připravuje i oddíl další za léta 1951—1955); toliko zprávy organisační dáváme do čela souboru. K roku 1953 se vracíme výjimečně proto, že jej pokládáme — v souvislosti se zřízením Československé akademie věd koncem r. 1952 — za zvláště význačný mezník také ve vývoji naší jazykovědy; napříště bychom chtěli přinášet tyto zprávy vždy za jeden rok a hned v ročníku následujícím. Opírajíc se o spolehlivý základ marxistické jazykovědy — památné Stalinovy příspěvky do sovětské jazykovědné diskuse v létě 1950 — využila také česká linguistika zlepšených hmotných i organisačních podmínek k tomu, aby překonala první celkem deklarativní období a přistoupila v této době k odpovědnému řešení reálných úkolů. Tento přehled může být zároveň jednak podnětem, jednak věcným podkladem ke kritickému i sebekritickému zhodnocení dílčích výsledků dosud vykonané práce.

V tomto čísle podáváme první část přehledu: I. Organisace linguistické práce, II. Linguistika obecná, III. Srovnávací linguistika indoevropská, IV. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku).[*]

 

I. ORGANISACE LINGUISTICKÉ PRÁCE

 

Jazykovědná pracoviště. Československá akademie věd (srov. programovou stať Z. Nejedlého Vybudujeme Československou akademii věd ve Varu 4, 1951/3, 97—119; též samostatně v Knihovničce Varu, sv. 31, Praha 1953, s. 32), která slavnostně zahájila svou práci 17. října 1952 (materiály a dokumenty k tomu viz Věstník ČSAV 62, 1953, č. 1—2), soustředila ústavy a kabinety zabývající se zcela nebo zčásti jazykovědnou problematikou do své VIII. sekce (jazyka a literatury). Jsou to tyto ústavy, po př. kabinety: Ústav pro jazyk český (srov. B. Havránek, Ústav pro jazyk český — nejstarší pracoviště nové Československé akademie věd, Lit. noviny 1952, č. 41 a podrobněji týž autor, Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český v NŘ 36, 1953, 19—27), k němuž byl přičleněn Fonetický kabinet, a pracovně samostatná pobočka v Brně; dále Slovanský ústav (rovněž s pobočným pracovištěm v Brně) a Orientální ústav, oba už dříve existující, ale mimo rámec býv. České akademie věd a umění. Nově byla organisována menší pracoviště: Kabinet pro studia řecká, římská a latinská (vznikl rozšířením Kanceláře slovníku středověké latiny při býv. ČAVU), Kabinet pro filologickou dokumentaci (převzal práci několika komisí býv. ČAVU, nyní je organisačně přičleněn k Ústavu pro českou literaturu ČSAV) a Kabinet pro moderní filologii. K těmto pracovištím přibyl od počátku r. 1954 ještě Ústav ruského jazyka, literatury a dějin SSSR, který vznikl osamostatněním několika úseků Československo-sovětského institutu (srov. zprávu M. Wagnera, SovJaz 4, 1954, 95—96). Vedle ústavů a kabinetů ČSAV se úspěšně rozvíjí linguistická práce také na jazykovědných katedrách našich universit a vysokých škol v Praze, v Brně a v Olomouci. Vědecké společnosti jazykovědné, které mají v rámci akademie nastoupit na místa někdejších institucí (Pražského linguistického kroužku, Jednoty českých filologů, Společnosti pro slovanský jazykozpyt a j.), dosud svou činnost plně nerozvinuly.

 

Časopisy a sborníky. Ústavy a kabinety VIII. sekce ČSAV podržely, po př. nově převzaly péči o naše vědecké časopisy zabývající se zcela nebo aspoň zčásti jazykovědnými otázkami, jejichž vydávání se vesměs ujalo nově zřízené Nakladatelství ČSAV; s uspokojením lze konstatovat, že všechny tyto časopisy vycházejí nyní pravidelně a včas. Péčí Ústavu pro jazyk český vycházejí dále časopisy Naše řeč (v l. 1953—1954 [115]vyšly ročníky 36 a 37) a Slovo a slovesnost (roč. 14 a 15), Slovanský ústav se nadále stará o Slavii (roč. 22, 23) a Byzantinoslavica (roč. 13, 14) a Orientální ústav zajištuje vydávání Archivu orientálního (roč. 21 a 22). S pozměněným obsahem vycházejí Listy filologické, věnované nyní klasické filologii, staré české literatuře a srovnávacímu jazykozpytu — vydává je nyní Kabinet pro studia řecká, římská a latinská (roč. 1, 2, po př. 76, 77) — a Časopis pro moderní filologii (dnes omezený na práce z germanistiky, anglistiky a romanistiky), vydávaný péčí Kabinetu pro moderní filologii (roč. 35, 36). Vedle těchto časopisů akademických přinášely cenné příspěvky jazykovědné i některé jiné časopisy, jako Slezský sborník, Časopis Matice moravské a Vlastivědný věstník moravský, dále časopisy zaměřené k potřebám pedagogické praxe (Český jazyk, Ruský jazyk) a j. Pozoruhodný je i v oblasti jazykovědy přínos nových publikací našich vysokých škol: tu třeba především jmenovat Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, z jehož jazykovědné řady (A) vyšlo 1. číslo na sklonku r. 1952 (srov. ref. A. Jedličky v NŘ 36, 1953, 298—301 a soubornou recensi od věd. pracovníků filos. fakulty olomoucké university v SaS 15, 1954, 128—136) a č. 2 na konci r. 1954, dále Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci — Jazyk a literatura 1954 a konečně Acta universitatis Carolinae 1954, z nichž jazykovědné práce přineslo č. 5 (Philologica) a č. 7 (Philologica et historica).

Zvláště však dokumentují rozmach české jazykovědy dva obsáhlé sborníky příležitostné z nichž první, Josef Dobrovský 1753—1953 (Praha 1953, s. 596 + 11 příl.), vyšel k 200. výročí narození J. Dobrovského a druhý, Studie a práce linguistické I, na počest šedesátých narozenin akad. B. Havránka (Praha, s. 554); z nich zejména Havránkův sborník se stal důstojnou přehlídkou nové české jazykovědy. Vedle toho vyšlo ještě několik menších kolektivních publikací, jako Lexikografický sborník s několika významnými příspěvky českých jazykovědců (Bratislava 1953), Kniha o překládání (Praha 1953), sborník Ad. Kellnerovi (Opava 1954).

Vědecké diskuse a konference. Významnou školou uplatňování kolektivních pracovních metod také v jazykovědě byly širší vědecké diskuse a konference, jejichž počet — opět v patrné souvislosti se založením ČSAV — značně stoupl a nepochybně se zlepšily také jejich výsledky. Podáváme tu chronologický přehled konferencí a vedle toho odděleně výčet důležitějších pracovních porad, které svým významem přesáhly rámec pořádajících pracovišť a institucí (také neakademických), a připojujeme potřebné bibliografické údaje; pokud jde o referáty a diskusní příspěvky na těchto konferencích nebo poradách přednesené, odkazujeme většinou na příslušné oddíly další.

1. Řadu konferencí české jazykovědy zahájila už v listopadu 1951 porada českých slavistů, svolaná jazykovědným oddělením ČSI do Brna. Srov. o ní zprávy J. Bauera a A. Lamprechta v SovJaz 2, 1952, 74—80, A. Lamprechta v Slavii 21, 1952, 105—108, M. Dokulila a K. Hausenblase v SaS 13, 1951/2, 101—104 a red. zprávu v NŘ 35, 1951/2, 156—160.

2. Rovněž z iniciativy ČSI došlo ve dnech 5.—7. června 1952 v Bratislavě k I. celostátní konferenci čs. lexikografů. O jejím průběhu informují zprávy E. Jóny v SovJaz 2, 1952, 448—453, M. Helcla v SaS 13, 1952, 179—191 a F. Daneše v NŘ 36, 1953, 52—56. Referáty a diskusní příspěvky z této konference vyšly jako Lexikografický sborník (Bratislava 1953); o něm a podrobněji o některých referátech viz zde v odd. Linguistika obecná.

3. Na brněnskou slavistickou poradu z podzimu 1951 přímo navázala celostátní konference o srovnávací slovanské jazykovědě, svolaná Slovanským ústavem na dny 5.—7. března 1953 do Olomouce. Referáty a diskusní příspěvky z této konference otiskla souborně Slavia 22, 1953, č. 2/3, s. 161—350; zprávy o konferenci podali M. Komárek (NŘ 36, 1953, 177—186), J. Bauer (SaS 14, 1953, 91—96), A. Dostál (Slavia 22, 1953, 156—160) a H. Křížková (SovJaz 3, 1953, 256—265).

4. Fonologickou konferenci uspořádal 17. června 1953 Československo-sovětský institut [116]a Ústav pro jazyk český, Redakční zprávu o ní přinesla SovJaz 3, 1953, 479—480, referáty K. Horálka a Š. Peciara byly otištěny v SaS 15, 1954, 29—48 spolu se zprávou E. Tlusté o diskusi. Horálkův referát vzbudil pozornost zejména tím, že přímo upozornil na některé zásadní nedostatky dosavadních pokusů o kritickou revisi strukturalismu, při níž jde do značné míry také právě o otázky fonologické (srov. k tomu čl. J. Kudrny Několik poznámek ke kritice jazykového strukturalismu ve Filosofickém časopise 3, 1955, 76—89). Kritické připomínky k této československé diskusi o fonologii přednesl F. Trávníček na zasedání sekce jazyka a literatury na valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954 (srov. SaS 15, 1954, 113n.); varoval tu zvláště před nebezpečím vědeckého reformismu a nemístné smířlivosti k některým linguistickým směrům, které naléhavě vyžadují marxistické kritiky. Kromě toho se F. Trávníček vrátil k Horálkovu referátu na fonologické diskusi poznámkou Ke kritice strukturalismu v SaS 15, 1954, 143—144. K československé diskusi o fonologii třeba ještě přiřadit čl. K. Horálka K situaci ve fonologii (SovJaz 4, 1954, 223—226), v němž autor komentuje současnou sovětskou diskusi fonologickou (o jejím průběhu informuje dosti podrobně J. Horecký v SovJaz 3, 1953, 250—256 a 4, 1954, 278—282) a znovu zdůrazňuje nutnost vycházet jak při revisi starších prací fonologických, tak celého jazykovědného strukturalismu především z rozboru konkrétních prací a pouček.

5. Konferenci slavistů na paměť 200. výročí narození J. Dobrovského uspořádala ve dnech 30. listopadu až 2. prosince 1953 v Praze ČSAV a její ústavy, Slovanský ústav, Ústav pro jazyk český, Ústav pro českou literaturu a Historický ústav. Soubornou zprávu o ní spolu s textem přednášky B. Havránka Slovanský význam Dobrovského, proslovené na slavnostním shromáždění v Karolinu, a závěrečným usnesením konference přinesl Věstník ČSAV 62, 1953, 245—256; další zprávy, zejména o práci sekce jazykovědné, byly otištěny v NŘ 37, 1954, 49—56 (M. Helcl — F. Daneš), v SaS 15, 1954, 88—95 (M. Helcl) a v SovJaz 4, 1954, 86—91 (J. Porák). Podrobně o jednání všech tří sekcí (také sekce literatury a sekce historické) informuje zpráva v Slavii 23, 1954, 229—266 (M. Helcl, J. Svoboda, Z. Hauptová, J. Kolár, B. Zástěrová). Většina referátů konference (jazykovědné všechny) byla otištěna v Slavii 23, 1954, č. 2/3.

6. Konferenci jazykovědců pracujících v oboru moderní filologie svolal Kabinet pro moderní filologii do Liblic na dny 11.—13. února 1954; při své práci se zabývala také otázkami obecné jazykovědy. Zprávu o průběhu konference a text závěrečné resoluce viz ve Věstníku ČSAV 63, 1954, 250—255; kromě toho píše o teoretických otázkách probíraných na konferenci Z. Wittoch v ČMF 36, 1954, 122—123. These referátů a diskusních příspěvků vydal Kabinet pro moderní filologii v cyklostylovaném sborníku.

7. Konference Slovanského ústavu o slovníku staroslověnském a o etymologickém slovníku slovanském v Liblicích ve dnech 26.—28. dubna 1954; viz o ní předběžnou zprávu F. V. Mareše ve Věstníku ČSAV 63, 1954, 258—263 a podrobný referát od J. Kurze, R. Večerky a E. Havlové v Slavii 24, 1955, 123—145.

8. Jazykovědná konference o fonologii a srovnávací mluvnici Ústavu ruského jazyka, literatury a dějin SSSR ve dnech 1.—2. června 1954 v Liblicích; o jejím průběhu viz zprávu J. Horeckého a D. Brčákové v SovJaz 4, 1954, 384—388.

9. Základními teoretickými a metodickými otázkami stylu a jazykové stylistiky se zabývala konference linguistů a literárněvědných pracovníků z českých zemí i ze Slovenska, kterou uspořádal Ústav pro jazyk český v Liblicích ve dnech 4.―5. listopadu 1954. Předběžnou zprávu o ní podává K. Hausenblas ve Věstníku ČSAV 64, 1955, 72—77, podrobnější L. Doležel v SaS 16, 1955, 55—64 a V. Formánková a J. Syrovátková v NŘ 38, 1955, 38—44. Většina referátů z této konference byla otištěna v 1. čísle tohoto ročníku SaS, ostatní v tomto čísle.

10. Dialektologická konference Ústavu pro [117]jazyk český se konala v Brně ve dnech 25.—27. listopadu 1954; srov. o ní zprávu J. Chloupka v NŘ 38, 1955, 44—49 a S. Králíka a J. Voráče ve Věstníku ČSAV 64, 1955, 183—186. Referáty z této konference, pokud nebyly už dříve publikovány, po př. nebudou otištěny jinde, vyjdou v 3. čísle letošního ročníku SaS spolu s podrobnou zprávou.

11. Konference Slovanského ústavu o studiu mezislovanských vztahů v jazyce, literatuře a historii se konala ve dnech 6.—8. prosince 1954 v Praze za účasti několika významných slavistů zahraničních. Předběžná zpráva o ní je ve Věstníku ČSAV 64, 1955, č. 3/4, podrobnou přinese Slavia 24, 1955, č. 2/3 spolu s textem hlavních referátů a diskusních příspěvků.

Z menších diskusí a porad, které se zabývaly otázkami jazykovědnými, zaznamenáváme alespoň tyto:

1. Diskuse o vnitřních zákonech jazykového vývoje, která se konala 20. října 1953 na rozšířeném zasedání katedry češtiny a obecného jazykozpytu na Karlově universitě v Praze; stručnou zprávu o ní od J. Lípy viz v SovJaz 3, 1953, 570.

2. Diskuse o Velkém rusko-českém slovníku, uspořádaná z iniciativy oddělení ruských slovníků ČSI v Praze dne 11. prosince 1953; viz o ní zprávu J. Sedláčka v SovJaz 4, 1954, 91—93.

3. Aktiv o slovníkových pracích v Praze 7. ledna 1954, který byl svolán na podnět hl. správy vydavatelství při ministerstvu kultury a zabýval se neuspokojivou situací ve vydávání odborných slovníků, zejm. rusko-českých, a jejich nedostatky. Zprávu o něm podává J. Sedláček v SovJaz 4, 1954, 129—131; tamtéž (v č. 2) otištěny i hlavní referáty. Red. zprávu o aktivu přinesla také NŘ 37, 1954, 182—184.

4. Ve dnech 17.—18. června 1954 se konaly v Praze pracovní porady členů Ústavu pro jazyk český ČSAV a Ústavu slovenského jazyka SAV jednak o otázkách lexikografických (práce na středním slovníku současné spisovné češtiny, po př. slovenštiny), jednak o práci terminologických oddělení obou ústavů. O poradě lexikografické informuje stručně Z. Sochová v NŘ 37, 1954, 235—237, o poradě terminologické D. Žofková v NŘ 37, 1954, 237—238 a Z. Hlaváčková v SovJaz 4, 1954, 531—532.

 

II. LINGUISTIKA OBECNÁ

 

Současná situace české jazykovědy. U příležitosti úmrtí J. V. Stalina znovu zhodnotil historický význam jeho zásahu do sovětské jazykovědné diskuse F. Trávníček v čl. Stalinská epocha jazykovědy (NŘ 36, 1953, 129—139; též ve Věstníku ČSAV 62, 1953, 176—182) a ukázal na hlavní nedostatky idealistických směrů jazykovědných, které se škodlivě projevovaly i v české linguistice. — Přehlednou zprávu o práci vykonané u nás zejména v srovnávací slovanské jazykovědě podal na konferenci olomoucké (viz výše) B. Havránek (Slavia 22, 1953, 177—184). Pokusem o souhrn práce na jiném dílčím úseku české jazykovědy je přehled S. Utěšeného Česká bohemistika tři léta po Stalinových pracích (SovJaz 3, 1953, 215—219). Od založení ČSAV poskytla její valná shromáždění vhodnou příležitost pro kritické hodnocení situace v české jazykovědě. B. Havránek v ref. Základní úkoly jazykovědy, předneseném na IV. valném shromáždění ČSAV a otištěném ve Věstníku ČSAV 63, 1954, 62—69, shrnuje zásadní problematiku současné české jazykovědy a hodnotí jazykovědnou práci na pracovištích VIII. sekce. O důkladnou ideologickou revisi české jazykovědy doby minulé usiluje F. Trávníček v referátě předneseném na zasedání VIII. sekce ČSAV v dubnu 1954, který jsme citovali výše v souvislosti s diskusí o fonologii; na některé konkrétní chyby upozornil ve svém diskusním příspěvku tamtéž B. Havránek (SaS 15, 1954, 109—118).

Zásadních otázek naší jazykovědy se do jisté míry dotýká také pokračování diskuse o typologii. Na výtky, které proti typologii opětně snesl F. Trávníček v citovaném čl. Stalinská epocha jazykovědy (NŘ 36, 1953, 129—139; předtím kritisoval typologii naposledy v stati Objektivismus a kosmopolitismus v naší jazykovědě v SbFilFakBU 1, 1952, ř. jazykovědné A č. 1, s. 14n) napsal [118]V. Skalička Odpověď na kritiku typologie (SaS 15, 1954, 72—77) a replikou na ni jsou Trávníčkovy Poznámky ke Skaličkově odpovědi (SaS 15, 1954, 77—87).

Čl. V. Skaličky Po sjezdu KSČ (SovJaz 4, 1954, 389—390) vyzdvihuje podněty, které může z výsledků X. sjezdu KSČ pro svou práci vytěžit naše jazykověda.

 

Stalinovy práce o jazyce a jejich ohlasy. Vedle vzpomenutého již čl. Trávníčkova je třeba především upozornit na starší výklad B. Havránka Dva roky po Stalinově geniálním zásahu do vývoje jazykovědy (SaS 13, 1951/2, 109—117), hodnotící odraz průkopnického činu Stalinova ve vědeckém vývoji jak v Sovětském svazu, tak u nás. V. Tlustý v čl. Tvůrčí rozvinutí a aplikace dialektického materialismu, psaném k třetímu výročí Stalinových statí O marxismu v jazykovědě (SovJaz 3, 1953, 209—214), na dvou vybraných otázkách (poměr základny a nadstavby, formy přechodu od staré kvality k nové) vyzdvihuje podnětné bohatství Stalinových příspěvků do jazykovědné diskuse a ukazuje na jejich souvislosti s Ekonomickými problémy socialismu v SSSR. K témuž výročí přinesla SovJaz 3, 1953 několik informativních přehledů o situaci v jazykovědě: vedle článku S. Utěšeného o české bohemistice (viz výše) je tu přehled Š. Peciara o stavu a úlohách slovenské jazykovědy (219—224), o polské linguistice píše L. Řeháček (225—228), o maďarské J. Bredár a L. Kindl (229—230), o vývoji bulharské jazykovědy po uveřejnění Stalinových prací o jazyce Z. Hauptová (231—232; srov. též podrobný ref. téže autorky Dva bulharské sborníky věnované důsledkům Stalinových thesí pro bulharskou marxistickou jazykovědu v Slavii 23, 1954, 337—348), o linguistice v Čínské lidové republice O. Švarný (233—235) a podrobněji informuje J. Skulina o sovětské jazykovědě obecné, srovnávací a slovanské (267—279).

Ohlasy Stalinových prací o jazykovědě v Československu zaznamenávala pravidelně bibliografická rubrika Sovětské vědy - Jazykovědy (1, 1951, č. 6, s. 70—76; 2, 1952, 237—239 a 463—465); viz též red. čl. v Slavii 21, 1952, 103—104, jakož i příslušné části Bibliografického zpravodajství ze slovanské filologie za rok 1950 a 1952 tamtéž 20, 1950/1, č. 4 a 23, 1954, č. 2/3. — Obšírný bibliografický soupis Ohlasy Stalinových prací o jazykovědě v SSSR a v evropských zemích lidové demokracie (kromě ČSR) 1950—1952 sestavil O. Berkopec s kolektivem pracovníků Universitní knihovny v Praze a vydal (zatím rozmnoženě) v Praze 1953, s. 112; v. o něm zprávu v SaS 15, 1954, 144.

S důležitějšími výsledky, kterých dosáhli sovětští jazykovědci při rozpracování podnětů Stalinových statí v oboru obecné jazykovědy, seznamovali jsme se z překladů. Tak byly přeloženy vybrané stati V. V. Vinogradova a vydány pod názvem O Stalinově přínosu jazykovědě (Praha 1953, s. 96) a zejména obsáhlý sborník sovětských prací Otázky dialektického a historického materialismu v díle J. V. Stalina „Marxismus a otázky jazykovědy“ (Praha 1954, s. 542). Z jiného důležitého sborníku příbuzného obsahu Proti vulgarisaci a komolení marxismu v jazykovědě I-II (Moskva 1951 a 1952) přinesla SovJaz alespoň zevrubné dokumentační výtahy (2, 1952, 131—146 a 3, 1953, 318—333) od pracovníků olomoucké university. O další kolektivní práci sovětských linguistů, sborníku Otázky teorie a dějin jazyka s hlediska prací J. V. Stalina o jazykovědě (Moskva 1952), referoval kolektiv Velkého rusko-českého slovníku v SovJaz 3, 1953, 333—344 a mimo to V. Barnet v Slavii 23, 1954, 287—296. Pozornosti zaslouží i některé další referáty shrnující výtěžky sovětské jazykovědy o jednotlivých otázkách: P. Trosta K otázce vnitřních zákonů jazykového vývoje (SovJaz 3, 1953, 136—138; srov. i překlady statí V. N. Jarcevové a V. A. Zveginceva a dokumentaci studie Vinogradovovy, vesměs stejného námětu tamtéž 3, 1953, č. 2), K. Hausenblase Sovětské příspěvky k problémům jazyka a myšlení (SovJaz 3, 1953, 522 až 529) a M. Roudného Základní slovní fond s hlediska prací J. V. Stalina a sovětských jazykovědců (SPL I, Praha 1954,55-56).

Práce všeobecné. F. Trávníček v Úvodu do marxistické jazykovědy (vy[119]sokoškolský učební text, Praha 1954, s. 86) nejen vykládá základní pojmy Stalinovy obecné teorie jazyka a hodnotí její význam, ale zároveň ji konkrétně uplatňuje při řešení některých aktuálních otázek obecné i naší jazykovědy (poměr češtiny a slovenštiny, jazyk literárních děl, strukturalismus, a j.).

Obdobný obsahem i určením je Úvod do jazykozpytu V. Skaličky, jehož autor si tu klade za úkol „vyložit základní problémy jazykozpytu (čili jazykovědy) a nejrůznější pojmy, jejichž znalost je nutná k správnému chápání a studiu jazyka“ (vysokoškolský učební text, Praha 1953, s. 53).

 

Obecná fonetika a fonologie. Základní poučení o hygieně hlasové tvorby, o hygieně hlasu v období mutace a při výchově hlasu, o hlasových poruchách u dospělých a j. přináší brožura M. Seemana O lidském hlasu (Knihovna Čs. spol. pro šíření polit. a věd. znalostí, sv. 27, Praha 1953, s. 54). Vybranými otázkami sluchové a hlasové pathologie se zabývají M. Sovák, L. Edelsberger, P. Janota a N. Janotová ve třech rozpravách (Reedukace sluchu ve světle učení I. P. Pavlova; Metodika a výsledky reedukačních kursů pro nedoslýchavé; Audiometrické vyšetřování řeči a jeho použití v reedukačních kursech); vyšly v Thomayerově sbírce přednášek a rozprav z oboru lékařského, sv. 324 (Praha 1954, s. 65).

Fonetický kabinet ÚJČ spolupracoval na řešení stát. úkolu č. 205, jehož thematem bylo stanovení logatomů pro zkoušení kvality telefonních zařízení metodou subjektivní. Souhrnnou zprávu o výsledcích této spolupráce přednesl B. Hála na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954 a otiskl ji v SaS 15, 1954, 165—168 (Výzkum srozumitelnosti řeči při telefonním přenosu). Přesná data o výzkumu s diagramy přináší čl. B. Borovičkové Měření slyšitelnosti české řeči (Slaboproudý obzor 16, 1955, 144—148). Oběma byla za tuto práci udělena výroční odměna ČSAV.

V čl. K otázce podstaty slabiky (SaS 15, 1954, 19—24) podává A. Skaličková přehled a utřídění starších definic slabiky a navrhuje svou vlastní: „Slabika je nejjednodušší a nejtěsnější možná artikulační jednota funkčních prvků řeči, která akusticky vyhovuje dorozumívání“ (str. 22).

K nové definici fonému, ale stále jen strukturalistické („úhrn relevantních vlastností [hlásek], rozlišený od jiných takových úhrnů v slově kontrastovostí“), dochází B. Trnka v čl. Určování fonému, vycházeje při tom z kritiky zásad N. S. Trubeckého (Acta univ. Carolinae 1954, č. 7, 16—22).

„Domněnky o vnitřním vztahu mezi zvukem a významem v jazyce je vcelku třeba přenechat diletantům a mystikům,“ uzavírá P. Trost svou zhuštěnou studii O významu hlásek (SPL I, Praha 1954, 67—72); několika poznámkami se dotýká také otázky eufonie, zejména v jazyce literárních děl.

 

Obecné otázky mluvnické stavby jazyka a významosloví. Diskusním příspěvkem k důležité otázce, co odpovídá v oblasti myšlení slovu a co větě, je studie F. Trávníčka Slovo a věta ve světle Stalinova učení o jazyce (SPL I, Praha 1954, 43—54); v podrobnostech se tu autor zabývá konkrétními otázkami, na př. jaké jazykové útvary můžeme považovat za větu, co je předmětem mluvnických výkladů o slově, o poměru hláskosloví a mluvnice, jaký je vztah sémantiky a mluvnice a pod.

P. Trost v čl. Slovo a pojem (SovJaz 4, 1954, 411—412) přesvědčivě hodnotí, co lze podle dnešního stavu diskuse pokládat v otázce vzájemného poměru slova a pojmu za nepochybné.

O gramatických kategoriích s hlediska Stalinových prací o jazykovědě přednášel 12. března 1953 v Praze docent leningradské university A. G. Rudnev; jeho přednáška, analysující a vykládající pojmy gramatické kategorie a gramatické formy, vyšla v čes. překladu v SovJaz 3, 1953, 254—266. Speciálně kategorii slovesného rodu a její problematice byl věnován Rudnevův ref. na olomoucké konferenci (Kategorija zaloga. Slavia 22, 1953, 254—266).

Obsahem studie I. Poldaufa Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu (SPL I, Praha 1954, 200—223) je přešetření dosud uspokojivě neroz[120]řešené otázky, zda rozdíly vidové spadají do mluvnice, či zda jsou to rozdíly ve významu slov (t. j. rozdíly významového, věcného, intelektuálního obsahu). V této souvislosti uvádíme ještě jinou stať téhož autora, Infinitiv v angličtině (ČMF 36, 1954, 9—23); tu jde jednak o poměr infinitivu k zřetelně nominálním tvarům slovesným a k vedlejší větě, jednak o to, patří-li infinitiv do soustavy slovesných způsobů, či stojí-li mimo ni. Autor se při tom neomezuje jen na materiál anglický, přihlíží vydatně také k češtině.

První pokus o dělení významových změn v duchu stalinské teorie jazyka představuje vysokoškolský učební text F. Trávníčka Nauka o slovní zásobě (Praha 1953, s. 66). O významu slov, o slovní zásobě a jejích změnách shrnuje základní fakta také vysokoškolský učební text V. Šmilauera Zásoba slovní a význam slov (Praha 1953, s. 86).

Podrobnější knižní monografie O. Ducháčka O vzájemném vlivu tvaru a významu slov (Praha 1953, s. 191) probírá na dokladech čerpaných především z jazyků románských, příležitostně také germánských a slovanských, takové případy, kdy se tvar nebo význam slov mění působením slov významově nebo tvarově blízkých. Patrnou vadou práce je přílišná závislost na dokladovém materiálu a nedostatek obecnějšího a kritičtějšího pohledu na probírané jevy.

Referáty a diskusní příspěvky z I. celostátní konference čs. lexikografů, konané v červnu 1952 v Bratislavě, byly vydány jako Lexikografický sborník (Bratislava 1953, s. 216); o něm ref. H. Plevačová, SovJaz 4, 1954, 503—509, zprávy o konferenci viz výše. Obecné problematiky se týká zejména propracovaný výklad K. Horálka K teorii pojmenování, usilující o ujasnění tohoto nad jiné důležitého pojmu lexikologického a doplněný diskusním příspěvkem M. Dokulila (str. 9—21); o poměru lexika a mluvnice v plánu teoretickém a praktickém uvažuje L. V. Kopeckij, opíraje se zejména o novější slovníky ruské (25—34); význam Stalinových statí o jazyce pro lexikografii hodnotí F. Trávníček a upozorňuje na některé ideologické nedostatky dosavadních našich slovníků (51—59). Ostatní příspěvky českých účastníků konference v Lexikografickém sborníku, zaměřené spíše ke konkrétním otázkám současného českého slovnikářství, budou zaznamenány na jiných místech tohoto přehledu. 

Obecné otázky jazykové stylistiky. Výrazně se v letech 1953—1954 rozvinula česká jazykovědná práce v oblasti stylistiky. Podnět k tomu dal F. Trávníček svým referátem na olomoucké konferenci, v kterém ukázal na nutnost přezkoumat základní otázky jazykové stylistiky (O slohu, Slavia 22, 1953, 231—234); zevrubněji pak vyložil své názory v brožuře O jazykovém slohu (Praha 1953, s. 72; srov. ref. Kv. Hodury v NŘ 37, 1954, 224—228, M. Jelínka v SaS 15, 1954, 118—121 a K. Horálka v SovJaz 4, 1954, 83—85 pod názvem Česká práce o marxistickém pojetí slohu a stylistiky; k tomu odpověď F. Trávníčka K naší jazykovědné tradici, tamtéž 283—284). Základní poučení shrnuje také vysokoškolský učební text Kv. Hodury O slohu (Praha 1953, s. 115), určený posluchačům pedagogických fakult. O rozlišení a přesnější vymezení tří základních pojmů stylistiky (1. styl n. sloh konkrétního jazykového projevu; 2. slohový typ; 3. stylová vrstva) se diskusně pokusil L. Doležel v čl. K obecné problematice jazykového stylu (SaS 15, 1954, 97—105). Jeho příspěvek je psán na okraj právě probíhající široké diskuse o stylu v SSSR; o ní informují přehledně jednak A. Jedlička v SaS 15, 1954, 66—72, jednak M. Jelínek v SovJaz 4, 1954, 330—349. U nás byly otázky stylu prodiskutovány na stylistické konferenci ÚJČ (viz výše); většinu referátů přináší minulé a toto číslo našeho časopisu.

 

Ostatní příspěvky k obecné jazykovědě. Problematikou dějin spisovného jazyka se zabývá ve svém příspěvku do SPL I (Praha 1954), 369—375 K. Horálek; vycházeje z obecných poznatků o společenském dění a z marxistické literatury o otázkách spisovného jazyka, usiluje autor o vyjasnění základních otázek metodologických.

Do obecné dialektologie můžeme zařadit [121]dvě práce. Engelsův Francký dialekt (orig. text spolu s českým překladem J. Šedivého vyšel v Praze 1951) výstižně hodnotí, zvl. po stránce metodické, P. Trost v SaS 14, 1953, 145―148: „Engelsovo pojednání o franckém dialektu musí být posouzeno historicky, dává nám však i dnes mnohonásobné podněty; je to studie klasická.“ Základní fakta vývoje dialektů konfrontuje s vývojem společenských formací V. Skalička v studii Vývoj dialektů a společenský řád (SPL I, Praha 1954, 308—316) a zjišťuje, že v různých vývojových formacích společenského řádu se dialekty vyvíjely různě.

Příspěvkem do diskuse o vysokoškolských učebnicích cizích jazyků je čl. I. Poldaufa Srovnávání s mateřštinou při vědeckém zkoumání jazyků (SbVŠPOl 1954, 45—72), přednesený jako referát na konferenci Kabinetu pro mod. filologii v Liblicích v únoru 1954. Jeho jádrem je konkrétní vytyčení metody při vzájemném srovnávání jazyků, zvl. nepříbuzných, a to se zřetelem ke všem rovinám jazyka (zvukové, grafické, slovotvorné atd.); zvl. pozornosti zasluhuje autorova úvodní these, že zkoumání jazyka pouze z jeho forem, podle jazykových jevů všeho druhu, nemůže vést k plnému poznání jazyka, a že je proto třeba přistoupit k jazyku také opačným směrem od obsahu, t. j. od toho, čemu jazyk slouží.

Tamtéž na s. 143—161 otiskuje R. Smetana jako diskusní námět čl. K otázce vztahů mezi řečí a hudbou. Zabývá se především problematikou typologického zařadění lidové písně, ale příležitostně se dotýká i některých obecných otázek jazykovědných.

Nynější stav latinské paleografie u nás a její úkoly popisuje P. Spunar v LF 2 (77), 1954, 66—75 v ref. o knize A. Húščavy Dejiny a vývoj nášho písma (Bratislava 1951).

 

III. SROVNÁVACÍ LINGUISTIKA INDOEVROPSKÁ

 

Žeň prací z oboru srovnávací linguistiky jazyků indoevropských za léta 1953—1954 je celkem nevelká.

Na sklonku minulého roku byl v souborném vydání vybraných prací Josefa Zubatého Studie a články vydán sv. II: Výklady tvaroslovné, syntaktické a jiné (Praha 1954, s. 489), který k vyd. připravil V. Machek. Obsahuje práce Zubatého z hláskosloví, tvarosloví, tvoření slov a skladby, z nichž některé — jak upozorňuje vydavatel v úvodu — měly ve své době průkopnický význam dalekého dosahu. To platí zvl. o pracích syntaktických, z nichž tu jsou mimo jiné přetištěny studie Srovnávací skladba jazyků indoevropských, Die „man“ - Sätze a K výkladu některých příslovcí, zvl. slovanských.

Obecného rázu je příspěvek V. Skaličky do ankety Slavie o srovnávacím studiu slovanských jazyků Indoevropský srovnávací jazykozpyt v novém světle (21, 1952/3, 37—41).

A. Erhart v čl. Ke genesi slovesné flexe v jazycích indoevropských (SbFilFakBU 3, 1954, č. 3 — ř. jazykovědné (A) č. 2 — s. 44—57) usiluje o částečnou revisi dosavadních názorů na původ indoevropské slovesné flexe jako systému a hodnotí nové teorie týkající se výkladu jednotlivých jevů.

P. Sgall v stati K vývoji deklinace substantiv v angličtině (SPL I, Praha 1954, 162—170) vykládá ztrátu deklinace v angličtině na širším základě srovnávacím; omezuje se při tom na otázku poměru mezi vývojem deklinačního systému a změnami hláskoslovnými. V druhé studii (Vývoj flexe v indoevropských jazycích, zejména v češtině a v angličtině. Acta univ. Carolinae 1954, č. 7, s. 3—15) shrnul týž autor these své kandidátské disertace. Zabývaje se vývojem důležitějších starých ide. jazyků (z novějších češtinou a angličtinou), spojuje odvrat ide. jazyků od principu flexivního, k němuž dochází zpravidla v prvním období psaných památek, se vstupem národů, které jsou nositeli těchto jazyků, do období třídní společnosti.

A. V. Isačenko v práci Indojevropejskaja i slavjanskaja terminologija rodstva v svete marksistskogo jazykoznanija (Slavia 22, 1953, 43—80) chce jazykovým rozborem terminologie příbuzenských vztahů přispět k osvětlení původního stavu a dalšího vývoje rodové organisace indoevropské: pracuje s rekonstruovaným prajazykovým materiálem indoevropským a praslovanským.

[122]Metodické otázky, jak využívat vlastních jmen pro stanovení linguistické charakteristiky jazyků, po nichž jinak nezbyly žádné památky, jsou námětem studie L. Zgusty O použití onomastiky při stanovení vlastností jazyků jinak neznámých v LF 2 (77), 1954, 204—212, založené na materiálu íránském a zachovávající stejný metodický postup jako autorova studie o osobních jménech, která se zachovala na nápisech starověkých měst severního Černomoří (Die Personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste. Monografie Orientálního ústavu, sv. 15, Praha 1955, s. 466).

 

IV. SLOVANSKÁ JAZYKOVĚDA

(mimo bohemistiku)

 

Práce obecně slovanské. Bilance tohoto pracovního úseku je za uplynulé dvouletí bohatá. K tomu přispěla jednak anketa Slavie o nástupu nového srovnávacího studia slovanských jazyků (Slavia 21, 1952/3, č. 1, 2/3; dokončení má přinést dosud nevydané 4. číslo téhož ročníku), jednak slavistická konference olomoucká (o ní viz výše); kromě toho vyšlo v tomto oboru několik pozoruhodných publikací knižních i studií časopiseckých.

Příspěvky do ankety Slavie, pokud vyšly už v roce 1952 (v č. 1), pouze stručně zaznamenáváme, aby byl v tomto přehledu podán celistvý obraz ankety. Úvodem k ní je stať B. Havránka Srovnávací slovanská jazykověda ve světle Stalinových statí (s. 1—8) a obecně je zaměřen i příspěvek K. Horálka Srovnávací slovanská jazykověda na nových cestách (9—14). Bulharský jazykovědec I. Lekov v čl. Sravnitelno - istoričeskijat metod v slavjanskoto ezikoznanie (15—21) se soustřeďuje spíše na význam staroslověnštiny pro srovnávací studium slovanských jazyků a Polák T. Milewski hodnotí možnosti, přednosti i nedostatky historicko-srovnávací metody v stati Metoda porównawcza w językoznawstwie słowiańskim (22—31). Drobné příspěvky dalších dvou polských účastníků ankety, J. Otrębského Niezbędne warunki pomyślnego stosowania metody porównawczej w językoznawstwie słowiańskim (32—36) a Z. Stiebera Do dyskusji o metodzie porównawczej w językoznawstwie słowiańskim (42—44) se zabývají speciálnějšími otázkami diskutované metody. První řadu příspěvků uzavírá F. Trávníček zásadním výkladem o užitečnosti slovanské komparatistiky Slovanské jazyky ve světle Stalinových statí (45—49).

Z pokračování ankety v Slavii 21, 1952/3, č. 2/3 zaznamenáváme především příspěvek sovětského linguisty P. S. Kuznecova O zadačach sravniteľno-istoričeskogo izučenija slavjanskich jazykov (Slavia 21, 1953, 169—181), hodnotící význam studia jednotlivých kategorií jazykových s hlediska srovnávacího, a dále V. I. Borkovského K voprosu o značenii sravniteľno-istoričeskogo metoda v istoričeskom sintaksise russkogo jazyka (tamtéž, 182—190), jejíž závěry lze do značné míry aplikovat i na ostatní slovanské jazyky; zvl. zdůrazňuje autor potřebu studia t. zv. syntaktické synonymity, t. j. do jaké míry mají jednotlivé jazyky k disposici paralelní syntaktické výrazové prostředky. Možnosti i nedostatky historickosrovnávací metody kriticky váží A. Dostál v příspěvku Historickosrovnávací methoda a její význam pro další jazykovědnou práci (tamtéž, 191—199); konečně A. V. Isačenko v studii O sravniteľno-istoričeskom izučenii grammatičeskich kategorij v slavjanskich jazykach (tamtéž, 200—213) ukazuje, že při srovnávacím studiu gramatických kategorií v jazycích slovanských je třeba kombinovat synchronický postup popisný s plánem diachronickým, t. j. s pohledem historickým.

Ref. A. Kellnera K problematice pomezních jazyků mezi jazyky slovanskými ve světle thesí Stalinových, přednesený na brněnské konferenci v listopadu 1951 a pojatý do ankety Slavie (21, 1953, 214—229), je cenný nejen důkladným rozborem pojmu „jazykového míšení“, ale zároveň konkrétním dokladovým materiálem ze západních nářečí slovenských na Čadecku, z pomezí česko-polského a z osady Osturně, která tvoří ukrajinský ostrůvek v prostředí spišsko-polském. K této práci Kellnerově se obdobou námětu druží ref. V. Blanára Vývin jazyka slovenskej a českej menšiny v Bulharsku z konference olomoucké (Slavia 22, 1953, 195—205): tu [123]jde o vliv bulharštiny na jazyk nevelké slovenské a české vystěhovalecké kolonie v Bulharsku, který Blanár studoval v roce 1949, nedlouho před návratem většiny vystěhovalců do vlasti. Speciální rozbor části materiálu takto získaného podal týž autor v studii Jeden prípad medzislovanských jazykových vplyvov. Nárečie malej slovenskej jazykovej skupiny v Pišurke (o. Lom, Bulharsko) v SPL I (Praha 1954), 353—368.

Porada českých slavistů uskutečněná r. 1951 v Brně dala podněty k další práci a rozdělila úkoly; konference olomoucká na jaře 1953, která na ni navázala, znamená úrovní přednesených referátů i diskusních příspěvků nepochybný vzestup naší slavistiky. Úvodem k prvnímu thematu olomoucké konference, složité problematice vzniku slovanských jazyků národních v souvislosti s vývojem národnosti a národa, byl ref. J. Běliče Národní jazyk, jeho pojetí a studium (Slavia 22, 1953, 185—194). Uznání zaslouží zejména Běličovo úsilí propracovat dosud velmi diskusní základní pojmy tohoto problému, a to na konkrétním materiálu jazyků slovanských; druhým referátem k tomuto thematu byl shora uvedený příspěvek Blanárův. Třetí thematický okruh konference (mluvnická stavba slovanských jazyků; druhým thematem byl sloh) byl uveden zásadním referátem B. Havránka Srovnávací studium gramatické stavby slovanských jazyků (tamtéž, 241—249). Referent shrnul úvodem ve zkratce nedostatky dosavadní práce v srovnávací slovanské jazykovědě a vyzdvihl důležitost studia významové stránky gramatických kategorií; nutnost doplňovat studium srovnávací aspektem historickým a zřetelem k vývoji jednotlivých jazyků v dané společnosti doložil výkladem z vývoje slovanského kondicionálu a minulých časů. Vedle referátů A. V. Isačenka a A. G. Rudneva (o obou viz výše) přednášeli k tomuto thematu A. Dostál a Š. Peciar: první z nich v ref. Některé otázky vývoje slovanské konjugace a jejich řešení s hlediska vývoje gramatické stavby slovanských jazyků (Slavia 22, 1953, 267—275), druhý v specialněji zaměřeném výkladu Problematika morfologického členenia slovesných tvarov v slovanských jazykoch (tamtéž, 276—285), v němž probral dosavadní způsoby třídění slovanských sloves a kriticky je zhodnotil; k předmětu Peciarova ref. srov. též pozn. K. Horálka K otázce třídění slovenských sloves (SaS 14, 1953, 48). Ze čtvrtého thematického okruhu (lexikografického) uveďme tu ref. V. Machka O potřebě a problematice slovanského etymologického slovníku (tamtéž, 314—321) s konkrétními informacemi o stavu prací na slovníku, který připravuje Slovanský ústav ČSAV. Velký význam srovnávacího bádání o slovanských jazycích pro vyučování jazyku mateřskému i ostatním jazykům slovanským, zvl. ruštině, zdůraznila konference tím, že těmto otázkám věnovala zvláštní (závěrečné) thema, k němuž zahajovací ref. přednesl K. Horálek (K otázce využití srovnávací metody při vyučování jazyků, Slavia 22, 1953, 326—331).

Mimo anketu Slavie a referáty přednesené na olomoucké konferenci dotýká se obecné slavistiky ještě důležitá analysa termínů j. prajazyk, praslovanština, jazyková rodina, jazyková skupina, divergence, konvergence, diferenciace, štěpení, míšení, křížení atd., kterou provedl A. Dostál (K některým termínům ze srovnávací slovanské jazykovědy, SovJaz 3, 1953, 167—173).

 

V závěru tohoto oddílu zaznamenáváme ještě několik prací s thematikou zpravidla užší a konkrétnější. M. Romportl v čl. K otázce ustálení západoslovanského přízvuku (SPL I, Praha 1954, 73—80) chce novými doklady jednak z nářečí chodského, jednak z nářečí východolašského (jablunkovského) přispět k řešení této otázky, po př. podepřít novým materiálem starší Havránkovu hypothesu, že přízvuk na paenultimě, který se ve stopách zachoval v archaistických nářečích západočeských (někdy je doprovázen zvýšením tónu), je snad pozůstatkem starších poměrů přízvukových.

A. Dostál znovu konkrétními příklady dokazuje význam soustavného studia slovotvorných principů a změn, protože nám pomáhá nalézat hlubší příčiny jevů, kterých jsme si všímali dosud jen po stránce vnější, a osvětlovat změny, které nastaly ve vnitřní, [124]významové stavbě jazyka (K otázce slovotvorných typů, zvláště slovanských. SPL I, Praha 1954, 99—113).

J. Sedláček v příspěvku K otázce slovanských participií praes. act. a praet. act. I. (Slavia 23, 1954, 509—526) si všímá syntaktické platnosti těchto participií a dále jejich časového a vidového významu; kromě toho se snaží postihnout hlavní zákonitosti jejich vývoje formálního (čl. není prost některých nepřesností).

I. Němec ve výtahu ze své rukopisné disertace O slovanské slovesné předponě (Slavia 23, 1954, 1—22) podává příspěvek k sémasiologické historii slovesných předpon, a to na příkladu předpony po-, která je z prostě vidových předpon nejrozšířenější a snad i nejstarobylejší: jaké měla původně konkrétní významy a čím byly dány předpoklady k ztrátě těchto významů.

A. V. Isačenko zaměřil svůj Príspevok k štúdiu najstarších vrstiev základného slovného fondu slovanských jazykov (Slovanské neutrá na -men) v SPL I (Praha 1954), 114—130 na otázku, od kterých kořenů se tvořily tyto staré odvozeniny a jaký pův. význam měl v indoevropštině determinant -men. S touto Isačenkovou studií se částečně obsahově stýká práce A. Mátla Abstraktní význam u nejstarších vrstev slovanských substantiv (kmenů souhláskových), rovněž otištěná v SPL I (Praha 1954), 131—151; předmětem Mátlova zkoumání jsou zbytky starých souhláskových kmenů, pokud se zachovaly v nejstarších slovanských písemných památkách, a výsledkem je závěr, že abstraktní význam lze hledat jen u tří typů slovotvorných: slabé jeho stopy u kmenů na -en (-n), silnější u neuter se sufixy -men a -es/os.

V Slavii 21, 1953, 252—286 a 22, 1953, 351—360 pokračuje V. Machek v serii etymologických výkladů Quelques mots slavo-germaniques, v nichž se snaží dokázat negermánský původ četných slov slovanských, u kterých starší jazykověda, vedená kosmopolitickou snahou přeceňovat cizí vlivy, někdy zbytečně a neprávem hledala původ v prostředí germánském (na př. pol. głaz, rus. glaz ‚oko‘, petla, chlěvъ, bьrdo, vitędzь a j.); naopak ukazuje Machek při té příležitosti na slovanský původ některých slov germánských (slov. *smoky, got. smakka ‚fík‘; slov. istъba, něm. stube; sl. plęsati, got. plinsjan ‚tančiti‘ a j.). K pozoruhodným výsledkům dospívá V. Machek také v studii Slovanská intensiva slovesná s příponou - stati (SPL I, Praha 1954, 248—254): ukazuje na intensivní povahu kmenotvorné přípony -sta-, která vytváří intensivní varianty sloves základních, a nově tak vykládá slovesa j. chlastati, chroustati, hvastati, trestati a j.

 

Práce o jazyce staroslověnském a církevněslovanském. Tu, stejně jako v oddílech dalších, věnovaných jednotlivým jazykům slovanským, uvádíme jenom ty práce, které mají buď širší význam obecný, nebo se jakkoli dotýkají také češtiny.

Do ankety Slavie (viz výše) přispěl J. Kurz studií Význam studia jazyka staroslověnského pro historickosrovnávací zkoumání slovanských jazyků (Slavia 21, 1953, 230—246); kromě toho referoval na olomoucké konferenci o dnešním stavu příprav pro vydání slovníku staroslověnského jazyka, který chystá Slovanský ústav, a o hlavní problematice jeho zpracování. To bylo také předmětem (vedle slovanského slovníku etymologického) konference Slovanského ústavu v Liblicích v dubnu 1954 (viz dříve).

V 2. vyd. vyšly jako vysokoškolský učební text Základy staroslověnštiny od K. Horálka (Praha 1954, s. 109).

Významem přesahuje rámec staroslověnského jazyka materiálově neobyčejně bohatá monografie A. Dostála Studie o vidovém systému v staroslověnštině (Praha 1954, s. 681) právě proto, že se neomezuje jen na fakta a problémy staroslověnské, ale je založena na široké srovnávací základně. Autor provádí tu pracný rozbor celé zásoby stsl. sloves v nejstarších slovanských textech, podrobně studuje na př. otázku praefixace, iterativ, užití sloves podle vidů atd.; jeho práce přináší vedle toho i synthetické závěry, na př. o stsl. vidovém systému, jeho vzniku v době předhistorické i etapách jeho budování. Studie Dostálovy byly podle předmluvy hotovy už v roce 1947, ale vyjít mohly teprve tehdy, když nová orientace jazyko[125]vědy po Stalinových statích jazykovědných prokázala užitečnost jak srovnávací metody, tak přesné materiálové práce.

Práce K. Horálka Evangeliáře a čtveroevangelia. Příspěvky k textové kritice a k dějinám staroslověnského překladu evangelia (Praha 1954, s. 313) je svou podstatou rovněž materiálová práce průpravná, nicméně také ona se dotýká některých otázek konkrétních, na př. otázky lexikálního složení původního jazyka staroslověnského, zvláštností jeho gramatické stavby a j.; kromě toho vývojové perspektivy, k nimž autor dospěl textově kritickým rozborem evangelních textů, mají význam pro dějiny církevněslovanské vzdělanosti u Slovanů vůbec.

Drobný Příspěvek ke kritice a výkladu sborníku Supraslského (list 104a, ř. 9) otiskl F. Ryšánek v SPL I (Praha 1954), 152—153.

Kritické poznámky k Isačenkově rekonstrukci starohornoněmecké předlohy Frisinských památek přinesl F. Kopečný (Slavia 21, 1953, 315—321).

Rozsah jazykového vlivu češtiny na jazyk charvátskohlaholských památek, které vznikly po návratu pražských hlaholášů z Čech do Charvátska, zkoumá M. Štěrbová v čl. K otázce bohemik v charvátskohlaholském písemnictví (SPL I, Praha 1954, 376—384); při své práci postupuje tak, že srovnává překlady ze staré češtiny zapsané ve vatikánském rkp. jáhna Luky z r. 1445 a v t. zv. Petrisově sborníku z r. 1468 s jejich staročeskými předlohami.

Důkladná studie J. Kurze O nově nalezeném emauzském charvátskohlaholském zlomku žaltáře (Slavia 22, 1953, 81—104) podává vedle zprávy o nálezu zlomku, jeho popisu a textu v cyrilském přepise s paralelami z jiných kodexů všestranný (paleografický, jazykový atd.) rozbor textu. F. V. Mareš v čl. Mukův zlomek církevně slovanských minejí (Slavia 23, 1954, 267—286) identifikuje a rovněž po všech stránkách rozbírá drobnou památku csl. písemnictví. Týž autor se pokouší o rozluštění a bližší určení zajímavého epigrafického dokladu cyrilice snad z Levína u Litoměřic (Levínský nápis. Slavia 22, 1953, 473—483).

 

Slovanské jazyky jižní. V tomto oddílu můžeme upozornit na jedinou významnější práci, a to syntaktickou studii J. Bauera Prostý lokál ve středobulharských památkách (SbFilFakBU 3, 1954, č. 3 — ř. jazykovědné (A) č. 2, str. 5—17). Navazuje na starší autorovu stať o bezpředložkovém lokálu v stsl. evangeliích v Slavii 20, 1950, str. 20—56 a doplňuje ji materiálem středobulharským.

 

Slovanské jazyky východní. Práce sem patřící se týkají vesměs ruštiny; česká jazykovědná produkce s ruskou thematikou je tak bohatá, že můžeme zaznamenat ve výběru jen práce důležitější.

Stručné ocenění ruštiny a přehled základních rozdílů mezi ruštinou a češtinou je obsahem přístupného výkladu K. Horálka K charakteristice ruštiny (Kniha o překládání, Praha 1953, 148—174). J. I. Meľnikov v čl. Vyskazyvanija o russkom i slavjanskom jazyke i bor’ba s inostrannymi slovami v drevnej Rusi (XI—XVII v.) v Slavii 22, 1953, 575—583 ilustruje poměr ruské společnosti k jazyku citáty vybranými z literatury i z jiných pramenů.

Fonetická studie o ruském ы M. Romportla (Slavia 22, 1953, 529—556) se pokouší využitím moderních metod vyřešit otázku fonetického charakteru této hlásky. Vedle detailního rozboru stránky artikulační i akustické se autor dotýká také otázky diftongického charakteru ruského ы a jeho místa v ruském vokalickém systému. Jako průpravná studie k chystané srovnávací mluvnici česko-ruské je zamýšlena stať téhož autora Melodie ruské a české věty (SovJaz 4, 1954, 207—222). Romportl vychází ze starší literatury, ale doplňuje materiál vlastním pozorováním; obsahově se omezuje na melodické typy automatisované a charakteristické pro jazykové projevy citově neutrální. Podobně i J. Popela v čl. Hláskosloví současné spisovné ruštiny pro Čechy (SovJaz 4, 1954, 197—206) předkládá k diskusi návrh osnovy hláskoslovných výkladů pro tutéž mluvnici.

Příspěvkem k ruské fonologii je čl. J. Poráka K otázce měkkostní korelace ruských velár (SovJaz 4, 1954, 227—232): jde [126]o to, zda měkké k’, g’, ch’ jsou samostatné fonémy, jak soudili na př. Ščerba a Gvozdev, nebo jen posiční varianty příslušných tvrdých fonémů.

Obecnou problematikou rusko-české srovnávací mluvnice, především možnostmi co nejširšího uplatnění srovnávacího hlediska, se zabývala V. Barnetová v ref. předneseném na zasedání sekce jazyka a literatury při III. valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954; je otištěn v SovJaz 4, 1954, 413―416.

Tamtéž referoval i O. Man o některých lexikologických a lexikografických problémech, s nimiž se setkává kolektiv lexikografického úseku sekce ruského jazyka, literatury a dějin SSSR ČSI (pak Ústavu ruského jazyka, literatury a dějin SSSR) při práci na Velkém rusko-českém slovníku (SovJaz 4, 1954, 417—422).

Z tohoto základního díla rusko-české lexikografie vyšel v r. 1953 za red. L. V. Kopeckého, B. Havránka a K. Horálka II. díl, obsahující hesla K — O (Praha 1953, s. XV + 740); srov. o něm (a o I. díle, který vyšel 1952) ref. J. Popely v SaS 15, 1954, 168—173 (o I. díle ref. též B. Ilek v SovJaz 3, 1953, 241—246).

K našemu nejrozšířenějšímu střednímu Rusko-českému slovníku L. V. Kopeckého (poslední, 4. vyd. vyšlo 1951) byly vydány Dodatky (Praha 1954, s. 99), které za ved. L. V. Kopeckého zpracovaly S. Benešová, J. Olivová a B. Vágnerová.

J. I. Meľnikov podává materiálový příspěvek k lexikografii současné spisovné ruštiny v čl. Neizmenjajemyje prilagateľnyje v russkom jazyke (Slavia 23, 1954, 562—567). Pod názvem K charakteristice slovní zásoby ruštiny na základě srovnání s češtinou (SovJaz 4, 1954, 132—149) shrnuje Z. Horálková výklady o základním slovním fondu, o přejímání slov z jiných jazyků do ruštiny a o tvoření slov nových a pod. s didaktickým zřetelem k praxi překladatelské. Vliv ruštiny na slovní zásobu současných evropských jazyků ve srovnání s výpůjčkami z některých jiných jazyků zkoumá J. Šabršula (SovJaz 4, 1954, 150—165) a na příkladech vybraných většinou z politicko-ekonomické terminologie ukazuje na důležitý rozdíl: z angličtiny na př. pronikají do ostatních jazyků hlavně slova označující vykořisťovatelské buržoasní nebo buržoasii sloužící zařízení, z němčiny zase výrazy pro nacistické militaristické a policejní instituce a pod., kdežto z ruštiny se šíří slova a pojmy vyjadřující nejpokrokovější státní zřízení, vysoké morální vlastnosti, nové socialistické formy práce atd.

O ruském tělocvičném názvosloví, které v roce 1938 vystřídalo v Sovětském svazu do té doby zavedené názvosloví sokolské, píše obecně M. Wagner v čl. K otázce vytváření terminologických systémů v příbuzných jazycích (SovJaz 4, 1954, 350—354).

Cenný je etymologický příspěvek V. Machka Dve staťji iz oblasti russkoj onomastiki (SbFilFakBU 2, 1953, č. 2/4, 127—140), řešící účelným spojením výkladů jazykových se zřeteli věcnými otázku původu jmen Kremľ a Volga.

Poznámky o jazyce a stylu V. I. Lenina od K. Koževnikové-Bartůňkové (SovJaz 4, 1954, 448—463) mají posloužit za základ pro soustavný rozbor a zhodnocení českých překladů Leninových děl. Speciální otázce jazyka v konkrétním uměleckém díle je věnován čl. Lexikální rozbor poemy Vasilij Ťorkin a některé poznámky o jejím jazyce od J. Vlčka (SovJaz 4, 1954, 308―329).

Pozornosti zasluhují také některé mluvnické srovnávací příspěvky rusko-české, po př. rusko-slovenské. Na shody i rozdíly mezi ruským a slovenským imperativem po stránce morfologické i syntaktické upozorňuje A. V. Isačenko (O imperatíve v ruštine a slovenčine, SovJaz 4, 1954, 1—11); G. Baláž řeší otázku, zda abstraktní deverbativa jsou slovesnými formami, nebo samostatnými podstatnými jmény (Abstraktné deverbatíva v ruštine, slovenčine a češtine, SovJaz 4, 1954, 12—21); dále patří do této skupiny ještě dva srovnávací příspěvky syntaktické, R. Mrázka K syntaxi vět s nestálým reflexivem v ruštině a češtině (SovJaz 3, 1953, 431—438) a D. Kollára Neosobné vety v ruštine a slovenčine (SovJaz 4, 1954, 423—430).

Rozdíly, které jsou mezi ruštinou a češtinou ve vyjadřování subjektu (v pojetí autorově je to na rozdíl od podmětu ten větný člen, [127]v němž lokalisujeme příznak nebo který se ve větě pociťuje jako nositel děje nebo stavu; srov. pozn. na s. 277) si vzal za předmět důkladného rozboru B. Ilek v příspěvku Volba a postavení subjektu v ruštině a češtině (SPL I, Praha 1954, 275—295); stejným bohatstvím sneseného materiálu i jeho přesným zpracováním vyniká také jiná studie Ilkova O některých zvláštních rysech ruského záporu ve srovnání s českým (SbVŠPOl 1954, 27—43).

Na jevy ruské skladby, kterým je třeba věnovat v učebnicích ruštiny pro české školy — a ovšem také v osnovách — zvláštní péči, upozorňuje L. V. Kopeckij v čl. O ruské skladbě na české škole (SPL I, Praha 1954, 296—307).

Ostatní rusko-české příspěvky, zaměřené více k problematice překladatelské, jakož i rusko-české slovníky odborné a některé jiné práce, uvedeme na jiných místech tohoto přehledu.

 

Jazyk polský a lužickosrbský. Řadu společenských věd v 64. ročníku Rozprav ČSAV zahájila Fonetika polštiny B. Hály (Praha 1954, s. 61). Výklad o polské výslovnosti přihlíží k češtině a rozdílům je věnována zvláštní pozornost; srov. též krit. pozn. K. Horálka Pomoc ruštiny při vyučování fonetice jiných slovanských jazyků (SovJaz 4, 1954, 510—513).

Monografie A. Dostála Vývoj duálu v slovanských jazycích, zvláště v polštině (Sb. filologický II, 1, Praha 1954, s. 94), založená na rozboru staropolského materiálu zejména ze 14. a 15. století, řeší spolehlivě otázku zániku duálu v polštině jako gramatické kategorie a problém zařazování duálových tvarů do soustavy plurálové; ani v této své práci nezapomíná Dostál na širší souvislosti slavistické a zvl. bohemistické.

V. Kyas v čl. Za českou předlohou staropolské bible (Slavia 22, 1953, 112—124) přispívá k objasnění stále ještě sporné otázky, které české rukopisné bibli stojí geneticky nejblíže polská bible královny Žofie (BŽ), a to srovnáním šesti rozsáhlejších, záměrně vybraných úryvků textových se všemi dostupnými rukopisy české I. a II. recense.

Důležitý je kritický referát, který věnoval F. Kopečný práci polského dialektologa K. Dejny Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski (I―II, Łodž 1951, 1953) v SlezSb 52, 1954, 277—283.

Už jako dílo posmrtné vyšel Česko-polský slovník B. Vydry (Praha 1953, s. 744); kromě toho zaznamenáváme z polsko-české lexikografie Malý polsko-český slovník hospodářský O. Cziviše a L. Liškové (Praha 1953, s. 124), obsahující odborné výrazy z hospodářské terminologie, polské zkratky a vybrané názvy zeměpisné.

Lužické srbštiny se týká práce A. Frinty Bohemismy a paleoslovenismy v lužicko-srbské terminologii křesťanské a jejich dějepisný význam (Acta univ. Carolinae 1954, č. 5, s. 43). Jazykovým rozborem příslušného materiálu podporuje Frinta názor, že křesťanství proniklo do obojí Lužice nejprve z Čech, a to nejpozději už v 10. století.

 

Jazyk slovenský. Práce o jazyce slovenském, pokud vyšly v letech 1953—1954 v českých zemích, pocházejí většinou od autorů slovenských. E. Jóna v čl. Vznik spisovnej slovenčiny (SovJaz 3, 1953, 499—507) shrnuje dnešní pojetí této otázky s hlediska marxistického. Ze slovenské historické mluvnice si vybral námět J. Stanislav k slovotvornému příspěvku Hypokoristiká na -o, -e (Slavia 21, 1953, 247—251. V studii Rod pomnožných miestnych mien v spisovnej slovenčine (SPL I, Praha 1954, 154—161) ukazuje E. Pauliny, že tato jména si v spisovné slovenštině v mnohých případech nezachovala původní rod; k podobným případům však dochází u týchž jmen i v nářečích.

Nákladem Slovenské akademie věd vyšel 1954 v Bratislavě podrobný Slovník k Žilinské knize od F. Ryšánka (s. 799). Žilinská kniha patří mezi nejstarší české jazykové památky na Slovensku; i když tedy po jazykové stránce jde o památku českou, má Žilinská kniha mimořádnou důležitost i pro dějiny slovenského jazyka, protože zachycuje prvky živé hovorové řeči slovenského obyvatelstva z doby okolo r. 1500. Ryšánkova práce vedle slovníku obsahuje zevrubný popis památky a řeší i některé otázky, na př. kolik [128]písařů ji psalo, kdo je autorem překladu a j. Cenné jsou zejména Ryšánkovy souhrnné poznámky o jazyce Žilinské knihy, všímající si pozorně jeho charakteristických zvláštností.

Mluvnice spisovné slovenštiny od A. Gregora (Praha 1954, s. 87), určená za studijní pomůcku posluchačům filologických fakult, je nenáročně psaná s popisně diferenčního hlediska česko-slovenského.

V závěru slovenského oddílu ještě upozorňujeme, že bibliografii slovenské jazykovědy za rok 1952 (zhruba věcně utříděnou, ale neadnotovanou) sestavil L. Dvonč (Jazykovědný sborník 7, 1953, 240—252).

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 2, pp. 113-128

Previous Slavomír Utěšený: Slovansko-německé vztahy v zrcadle místních jmen

Next rd (= Redakce): Dotazník o mluvnické normě spisovné češtiny