dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Stav a úkoly zkoumání morfologické stavby současné češtiny

Miloš Dokulil

[Articles]

(pdf)

Состояние и задачи исследования морфологического строя современного чешского языка / L’état actuel et les tâches des recherches de la structure morphologique du tchèque contemporain

I. Vznik samostatného státu Čechů a Slováků v říjnu 1918 vytvořil předpoklady i pro nový rozvoj vědy o českém jazyce, a to rozvoj nejen extenzívní, nýbrž i intenzívní. Rozvoj teoretického myšlení o stavbě jazyka byl, jak známo, spjat především se vznikem a činností Pražského lingvistického kroužku, který si velmi brzy získal světové uznání.

[230]Třebaže po dlouhou dobu byl zájem badatelů sdružených v pražské škole soustředěn především na fonologii, kde pražská škola (dále PŠ) přinesla skutečně vynikající výsledky (viz zde s. 246n.), nezůstávaly ani otázky gramatické stavby jazyka stranou badatelského zájmu, jak o tom svědčí samy teze PLK i četné objevné dílčí studie předních představitelů PŠ, zejména V. Mathesia, S. Karcevského, R. Jakobsona, B. Trnky a Vl. Skaličky.[1] Přesto však nemají tyto práce zdaleka té soustavnosti, která vyznačuje práce na úseku fonologie, popř. i práce na úseku teorie spisovných jazyků. Pokud v té době vznikají větší práce gramatické, zůstávají poplatné mladogramatickým koncepcím, zčásti upraveným názory Zubatého. To platí o Neslovesných větách v češtině Fr. Trávníčka (Brno I 1930, II 1931) i o jeho Historické mluvnici československé (Praha 1935), o Rodu jmen v češtině Fr. Oberpfalcra (Praha 1930), o Šmilauerově Poloze přívlastku v Kronice pražské Bartoše písaře (Praha 1930), o Rocherově monografii Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných (Praha 1934) a v jisté míře i o Havránkových Genera verbi v slovanských jazycích (Praha 1 1928, 2 1937), které v sobě spojují mladogramatickou metodologickou akribii s novým pohledem funkčně strukturním. Teprve od konce druhé světové války dostávají se otázky gramatické stavby jazyka a češtiny zvláště do popředí badatelského zájmu českých i slovenských lingvistů a toto místo si v dalším vývoji nejen podržují, ale i postupně upevňují. Jestliže do konce let padesátých byl tento rozvoj spíše extenzívní a byl poznamenán — v důsledku neblahého zásahu marristů a pak i Stalinových statí — určitou jednostranností a stagnací, dochází od počátku let 60. v souvislosti se světovým rozmachem lingvistiky i u nás k prudkému teoretickému a metodologickému kvasu, který dosud trvá.[2] Jakkoli plodně ovlivnil české teoretické myšlení a obohatil metodologické postupy české jazykovědy, nebyl tento obrodný proces zvláště příznivý pro vytváření velkých, shrnujících vědeckých děl, takových, jakým bylo v minulém století dílo Gebauerovo a koncem první poloviny tohoto století Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny a Šmilauerova Novočeská skladba. Proto se také nerealizoval u nás plán velké akademické mluvnice spisovné češtiny, vytyčený naší jazykovědě počátkem let padesátých. Vzorem tu měla být akademická Grammatika russkogo jazyka, která však byla přijata již při svém vyjití s rozpaky, neboť neodpovídala současným požadavkům gramatické teorie. Bylo nejprve potřebí vyzkoušet nové metodologické výboje a nové technické koncepce jednotlivými, dílčími sondami, bylo třeba kriticky si ověřit mnohé z toho, co předcházející období dogmaticky přijímalo, bylo třeba se vyrovnat se spoustou toho nového, co se v lingvistické myšlence rodilo na různých stranách světa. Vznikla-li přesto některá [231]větší a velká díla, jako např. Kopečného Základy české skladby nebo kolektivní Tvoření slov v češtině, mohlo se tak stát jen za tu cenu, že zůstávala zdrženlivá k soudobým světovým proudům a věrná domácím tradicím klasické předstrukturální a strukturální jazykovědy, které shrnovala a osobitě rozvíjela.

Zejména zasáhl tento bouřlivý metodologický kvas oblast syntaxe, v níž se lidské myšlení projevuje nejbezprostředněji a zároveň nejsystémověji a v níž také proto nacházíme nejvíce toho, co je různým jazykům světa společné. Také v české lingvistice posledního desítiletí jsou proto otázky syntaxe ve středu zájmu. Protože však v strukturním typu slovanských jazyků mají hlavní úlohu při vyjadřování syntaktických vztahů stejně tak jako při fundování slovní zásoby prostředky povahy morfologické, nemohla přirozeně ani morfologická problematika zůstat stranou. Těsná blízkost flexívní a derivační morfologie v těchto jazycích a spolu s tím i růst zájmu o organizaci slovní zásoby a speciálně o vztahy mezi slovní zásobou a gramatikou vynutily si pak i hlubší zájem o studium procesů i výsledků slovotvorných.

Chtěli bychom při příležitosti půlstoletého trvání naší republiky aspoň letmo přehlédnout hlavní tvůrčí výsledky naší vědy o českém jazyce na úseku gramatické, především morfologické stavby spisovné češtiny a nastínit některé úkoly dalšího bádání.

Začněme tento svůj přehled charakteristikou současného stavu nauky o tvoření slov.

 

II. Třebaže již Dobrovský zdůrazňoval teoretický význam i praktický dosah tvoření slov v slovanských jazycích,[3] nebyl u nás (ani v jiných slovanských jazycích) tento důležitý úsek stavby jazyka dlouho vědecky zpracován, a to ani z hlediska historického (v historické mluvnici Gebauerově nebylo „kmenosloví“ realizováno),[4] ani z hlediska synchronního, kde zůstávalo v mezích popisu víceméně praktického (v mluvnici Gebauerově—Ertlově a v mluvnici Trávníčkově).[5] Souviselo to jistě především se zvláštním postavením nauky o tvoření slov v nauce o stavbě jazyka: jakožto pomezní oblast rozboru slovních prostředků a rozboru mluvnické stavby jazyka octla se nauka o tvoření slov na periférii jak zájmu lexikologie, tak i gramatiky. Důsledkem toho byla pak malá teoretická rozpracovanost tohoto úseku, zejména z hlediska synchronního (zde zvláště neujasněnost vlastního předmětu synchronního popisu tvoření slov, v otázce, zda mohou být předmětem takového popisu vůbec slovotvorné procesy, „tvoření slov“ ve vlastním smyslu toho slova, anebo jen jejich výsledky, slovotvorná stavba, „utvářenost“ slov)[6] a skutečnost, že ani v oblasti slovanských jazyků ani mimo ně dlouho nevznikala díla, která by mohla být [232]pro synchronní popis a rozbor české slovotvorné soustavy vzorem.[7] Chtěla-li naše jazykověda tuto mezeru vyplnit, bylo proto nejprve nutno promýšlet teorii takového synchronního popisu, vyrovnat se s cizími podněty a vypracovat vlastní jeho koncepci. Významnou úlohu tu sehrála konference o vědeckém poznání soudobých jazyků, uspořádaná koncem r. 1956, kde otázky tvoření slov tvořily jeden z ústředních problémových okruhů (viz pozn. 6). Z jejího přímého podnětu vznikla v Ústavě pro jazyk český ČSAV ucelená teorie synchronního tvoření slov, zejm. odvozování, tvořící 1. díl velké kolektivní monografie Tvoření slov v češtině (M. Dokulil, Teorie odvozování slov, Praha 1962). V minulém roce vyšel pak jako 2. díl TSČ obsáhlý svazek o tvoření jmen podstatných (srov. rec. zde, s. 332n.) a do tisku je připraven díl věnovaný odvozování ostatních slovních druhů. Předmětem posledního svazku bude slovotvorný rozbor českých slov složených[8] a analýza druhotných slovotvorných procesů, jako přechodu slovních druhů ap.,[9] bez nichž by Tvoření slov v češtině zůstalo torzem.

TSČ není zcela jednotně prokomponovaným celkem, nýbrž souborem monografických studií, zpracovaných různými autory, vycházejících sice z jednotné základní teoretické koncepce, ale více či méně osobitě rozebírajících slovotvornou problematiku jednotlivých slovotvorných kategorií, které ve svém celku vytvářejí slovotvornou soustavu češtiny. Bylo snahou pracovního kolektivu, aby tyto monografie pokud možno vyčerpaly veškerý slovní materiál uložený v obou našich velkých lexikálních zpracováních spisovné češtiny, Příručním slovníku jazyka českého a Slovníku spisovného českého jazyka.

Na práce o tvoření slov přímo navazují snahy o popis a rozbor pojmenování víceslovných i pojmenování metaforických a metonymických, jejichž koncepci načrtl již v teoretickém svazku Tvoření slov v češtině autor tohoto článku a rozvinul pak, zejména pokud jde o pojmenování víceslovná, J. Kuchař v programové studii v SaS a v dalších příspěvcích k této problematice.[10]

[233]Koncepce synchronního tvoření slov, vypracovaná v ÚJČ, vychází z hloubkové struktury jazyka (z tzv. onomaziologických struktur, jejich typů a kategorií), čímž právě umožňuje obsáhnout motivovaná pojmenování jednoslovná i víceslovná, analytická i „transpoziční“ (založená na přenášení významu, tj. metaforická a metonymická) v jediném pohledu. Postup od obsahu k formě, charakterizující tuto funkčně-strukturální koncepci, by si ovšem vyžadoval doplnění takto získaného obrazu postupem protikladným, od formy k obsahu, který by jasněji a výrazněji odhaloval bohatou polysémii a homonymii, charakteristickou právě pro slovotvorné (a vůbec morfologické) prostředky češtiny. Autorský kolektiv si toho byl dobře vědom, vnější důvody však zabránily pojmout tento druhý, doplňující pohled do celku díla; mohl být jen naznačen v synoptických tabulkách, podávajících přehled slovotvorných útvarů českého jazyka jak se zřetelem na různou jejich funkci onomaziologickou (a s tím souvisící jejich příslušnost k různým kategoriím slovotvorným), tak i se zřetelem k různým slovotvorným prostředkům, k diferenciaci formální. Ani ty však nedovolila ekonomická situace publikovat v jejich úhrnu (zůstávají pro potřebu badatelů uloženy v Ústavu pro jazyk český), nýbrž jen v skrovných ukázkách. Tím méně bylo možné publikovat k těmto tabulkám komentář, který by podal interpretaci slovotvorných typů z hlediska jednoty formy. Hlubší zpracování polysémie a homonymie slovotvorných prostředků zůstává tak kolektiv ÚJČ naší odborné veřejnosti dlužen.

Na slovotvorné práce ÚJČ navázala jednak řada prací z oboru aplikované jazykovědy,[11] jednak odborné terminologie.[12] Vycházejí z nich i práce dialektologické a práce z vývoje jazyka.[13] Koncepce synchronního tvoření slov vypracovaná v ÚJČ našla příznivé přijetí nejen doma, nýbrž i v zahraničí[14] a stala se tu i tam jedním z podnětů, a někdy i přímým východiskem pro slovotvorné popisy jiných jazyků[15] i pro detailnější rozbory dílčích slovotvorných systémů, popř. typů češtiny samé.[16]

[234]Různé teoretické aspekty synchronního tvoření slov byly dále rozpracovávány v četných statích, určených zejm. pro světovou odbornou veřejnost; v jiných byla osvětlována problematika jednotlivých slovotvorných kategorií a typů.[17]

Koncepce vypracovaná v ÚJČ, i když ji lze pro současné zkoumání tohoto úseku jazykové stavby považovat za reprezentativní, není však u nás jedinou koncepcí tvoření slov v synchronickém pohledu. Již dlouho před uveřejněním 1. dílu TSČ bylo připraveno zpracování tvoření slov v současné češtině od Vl. Šmilauera, které se vinou vnějších okolností teprve nyní dostalo do tisku. Jako Šmilauerova Novočeská skladba je i toto dílo určeno především potřebám školy, což pro autora znamená nejen závazek soustavnosti, přesnosti a důkladnosti, ale také jasnosti.[18] Přímo na průkopnickou práci B. Havránka mohla navázat studie Al. Jedličky.[19] Významný je též přínos k poznání slovotvorné problematiky češtiny bohemistů a slavistů cizích.[20]

V kontaktu se zkoumáním slovotvorného systému češtiny, ale do značné míry nezávisle na něm, zpracovávají problematiku tvoření slov čeští i slovenští rusisté a polonisté.[21] Zejména přínos rusistů je pro české tvoření slov [235]velmi významný, tím spíše, že většinou pracují metodou konfrontační. Na prvním místě třeba tu uvést obě slovotvorné studie Zd. Skoumalové a El. Sekaninové.[22] Jestliže první z nich je pronikavým teoretickým rozborem problematiky předponových sloves, jehož těžištěm je vypracování komplexní metodiky tohoto rozboru, podává druhá z nich detailní rozbor ruských sloves s jednou předponou, aby na tomto základě řešila otázky obecnější, především otázku, zda existují sémantické zákonitosti určující spojování jistých typů sloves s jistými předponami vůbec.

I když zásadně nepojímáme do svého přehledu práce slovakistické, přece jen nám těsná příbuznost obou jazyků nedovoluje od výsledků slovakistických prací zcela odhlížet. Právě na úseku tvoření slov a stavby slova vůbec (jako ostatně celé morfologie) dospěla totiž slovenská slovakistika k cenným výsledkům, kterých bohemistika nemůže nedbat. Připomeňme tu aspoň obě knižní monografie J. Horeckého, Slovotvorná sústava slovenčiny (1959) a Morfematická štruktúra slovenčiny (1964), které nejen shrnují poznatky dosavadní slovenské teorie gramatiky, ale namnoze otvírají nové pohledy a přinášejí nová řešení. (To platí zejm. o druhé z těchto prací, která v češtině nenašla dosud protějšek.)[23] K morfematické analýze i k problematice vztahů slovotvorné a flexívní morfologie přináší řadu cenných poznatků i rozsáhlé kolektivní dílo Morfológia slovenského jazyka (viz o něm zde, s. 318—332).

Oblast tvoření slov s oblastí tvarosloví spojuje v tradičním pojetí kmenosloví (nauka o tvoření kmenů, ať tvaroslovných, ať slovotvorných). Na úseku slovesa, kde se vzájemné vztahy slovotvorných a tvaroslovných kmenů a jejich formantů projevují nejvýrazněji, objasnil tuto problematiku osobitě a hluboce I. Němec.[24] Společnou základnou obou těchto soumezných oborů morfologie je nauka o morfémové stavbě slova (a slovních tvarů). Základní fakta byla tu už načrtnuta v mé Teorii odvozování slov (zvl. též funkční typy alternací). Rozvíjena je tato speciální problematika v pracích E. Slavíčkové[25] [236]a je jedním z úkolů oddělení pro gramatiku současné češtiny v ÚJČ. Vztahy tvoření slov k syntaxi obecně a otázkou místa tvoření slov v systému jazyka zabýval se v několika studiích autor tohoto přehledu.[26]

Současný stav bádání na úseku synchronního tvoření slov můžeme tedy hodnotit jako uspokojivý. Byly narýsovány teoretické a metodologické základy synchronně pojaté nauky o tvoření slov v češtině, dostatečně spolehlivé a nosné, aby bylo lze na jejich základě teorii i metodologii tohoto úseku dále rozvíjet a prohlubovat, a byly zpracovány i rozsáhlé úseky materiálové, obsáhající podstatnou část derivačně motivované české slovní zásoby. Zbývá především z téhož zorného úhlu analyzovat a popsat česká kompozita i ostatní motivované slovní útvary a zapojit je do celkového popisu českých struktur pojmenovacích; je dále třeba pohled od obsahu k formě, jak jej zachycuje TSČ, doplnit, korigovat a prohloubit i pohledem z druhé strany, od formy k obsahu. A je konečně třeba podat vyčerpávající analýzu českých morfémů a jejich vlastností. A protože kvalitativní zkoumání jazyka nutně vyžaduje doplnění analýzou kvantitativní, bude třeba i na úseku tvoření slov (a pojmenování vůbec) i morfematické struktury tvarů dokreslit kvalitativní fakta údaji kvantitativními, a to jak se zřetelem na systém jazyka (na absolutní funkční zatížení jednotlivých slovotvorných prostředků, typů, tříd a kategorií a jejich vzájemné relace a proporce), tak se zřetelem na uplatnění v textu (na frekvenci jednotlivých prostředků, typů, tříd a kategorií v řeči).

 

III. Ne tak potěšující je zatím situace v novém zkoumaní flexívní morfologie české. Máme sice obsáhlé popisy tvaroslovné soustavy českého jazyka v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (I, 1948) i v Havránkově—Jedličkově České mluvnici (2, 1963), ale přes svou dobrou vědeckou fundovanost soudobým nárokům na vyčerpávající popis tvaroslovné stavby jazyka nemohou zcela vyhovět. Poznatky uložené v obou těchto souborných mluvnicích se zatím prohlubují a rozmnožují spíše příležitostně než soustavně. Na souhrnném úplném popisu tohoto významného úseku jazykové stavby se u nás — na rozdíl od pracovišť slovenských — do nedávna vůbec nepracovalo. Podat takový vědecký popis je nyní jedním z předních úkolů oddělení gramatiky v Ústavu pro jazyk český, ale práce je tu teprve ve stadiu příprav.

Na rozdíl od tvoření slov má však zkoumání flexívní morfologie u nás svou dlouhou tradici. Třebaže zkoumání mluvnické stavby vůbec bylo v pražské škole, v níž převažoval jednoznačně zájem o zvukovou rovinu jazyka (nazíranou z hlediska funkčního), od počátku v pozadí a funkční pojetí Mathesiovo, kladoucí proti sobě oblast pojmenování a usouvztažnění, nijak zvláště nepřálo zkoumání morfologie, která ve smyslu Mathesiovy koncepce jde napříč funkční onomatologií a funkční syntaxí,[27] přece vznikla již ve 20. a zejm. v 30. letech řada významných prací věnovaných problematice vlastní morfologie, na něž bylo možno v dalším bádání navazovat. Vedle originálního pokusu Skaličkova [237]vybudovat obecnou jazykovou typologii, a to na základě vztahu mezi morfémy, tj. nejmenšími elementy formy, a sémémy, tj. nejmenšími složkami jazykového obsahu, který jeho autor později rozvinul v soustavnou teorii typologickou,[28] třeba tu uvést aspoň proslulou Jakobsonovu stať o struktuře ruského systému slovesného,[29] která za základ analýzy morfologického systému jazyka položila pojem morfologických korelací, aplikujíc Trubeckým odhalený princip nerovnoprávnosti fonologických protikladů (privativních)[30] (v němž Jakobson viděl jen zvláštní případ Karcevského asymetričnosti jako obecného principu jazykové struktury[31]) na vztahy (protiklady) dílčích kategorií uvnitř obecné kategorie morfologické. Jakobsonovo pojetí morfologických protikladů a z něho vyplývajících binárních protikladů obecných morfologických významů (signalizace A : nesignalizace A) a protikladů významů obecných a základních uvnitř bezpříznakové kategorie (nesignalizace A : signalizace ne-A) se stává na dlouho úhelným kamenem nauky o morfologických protikladech ve funkčně-strukturální lingvistice; teprve zcela nedávné období přistoupilo k revizi této koncepce, jejíž monopolní nároky na strukturní výklad jazyka se snaží uvést na pravou míru,[32] a pokusilo se o plnější a především adekvátnější rozpracování této problematiky.[33]

V pojetí základních jazykových rovin se v pražské škole od počátku střetávaly hledisko Mathesiovo, zdůrazňující primárnost externě funkčního kritéria těchto rovin (rovina jazykového pojmenování × rovina jazykového usouvztažnění — sdělení), a hledisko stavějící proti sobě tradičně rovinu morfologickou a syntaktickou, přičemž však v obou těchto rovinách se rozlišovala stránka formální (signifiant) od stránky funkční (signifié).[34] Vcelku se však model jazykových rovin v předválečné pražské škole dále nerozpracovával. Teprve po 2. světové válce obrátila tato problematika k sobě zájem některých badatelů a dala podnět ke vzniku několika zásadních prací.[35] Poslední z těchto prací, Fr. Daneše — K. Hausenblase a O. Lešky byly předneseny na symposiu o obecných otázkách teorie gramatiky v Moskvě 1967 a byly tu velmi kladně přijaty. (Vyjdou v materiálech tohoto symposia v tomto roce.[36]) Přesvědčivě ukazují, že vztahy jednotlivých rovin jazykové stavby jsou zalo[238]ženy na vztazích funkce (vzhledem k rovinám vyšším) a prostředku (vzhledem k rovinám nižším), přičemž elementární prostředky (fonologické a pořadí) se mohou uplatnit na všech rovinách. Pozornost byla u nás věnována i vymezení morfologie a jejího ohraničení jednak vzhledem k syntaxi (zejm. na prvním zasedání mezinárodní komise pro gramat. stavbu slov. jazyků v Praze 1964), jednak vzhledem k lexikologii.[37] Jiné obecné otázky teorie morfologie řešili ve svých pracích B. Trnka, Vl. Skalička, A. V. Isačenko, H. Křížková, I. Němec[38] aj.

Jeden ze základních problémů morfologie, který nedoznal v naší lingvistice definitivního řešení, je problém slovních druhů. Celkem jasná je komplexní povaha tradičních slovních druhů, kterou dobře rozpoznal již B. Havránek;[39] ani po řadě prací českých a slovenských[40] není však jasné, kolik slovních druhů je třeba v češtině rozlišovat, ani jakými „slovními druhy“ je třeba nahradit tradiční slovnědruhové kategorie. Nejde tu jen o to, zda je třeba v češtině za samostatné „slovní druhy“ považovat i tzv. predikativy a slova modální, jak to požadují především někteří naši rusisté, ale i Kopečný a Komárek,[41] ale i o to, do jaké míry je vůbec oprávněné vyčleňovat jako slovní druh zájmena, popř. i číslovky,[42] a zvláště ovšem jak vůbec klasifikovat slovní druhy neohebné.[43] Je škoda, že se bohemisté neinspirovali [239]velkou sovětskou diskusí o slovních druzích, která došla k řadě cenných obecných i dílčích poznatků.[44] Je potěšujícím faktem, že pojetí slovních druhů jako obecných gramatických kategorií založených na obecných morfologických významech (tj. předmětnost, procesuálnost atp.), které se tu zvláště uplatnilo, se těsně přimyká k pojetí naznačenému u nás Mathesiem a rozpracovanému zejména v pracích B. Havránka (viz pozn. 39), v Morfológii slovenského jazyka (1966) a v mluvnických a slovotvorných pracích ÚJČ (viz o nich vpředu).

Monografická zpracování morfologie jednotlivých slovních druhů v bohemistice téměř zcela chybějí,[45] jistě především proto, že se dosud všem dílčím otázkám nedostalo hlubšího zpracování. Z dílčích problémů morfologie poutají k sobě stále pozornost otázky jednotlivých morfologických kategorií, především jejich sémantiky a jejich dílčích systémů.

V popředí zájmu stojí bohatá a mnohotvárná problematika morfologických kategorií českého slovesa v jejích vztazích k jeho kategoriím lexikálním a lexikálně-gramatickým (liminálním). Jestliže v oblasti slovesného vidu v užším smyslu bylo možno přistoupit již k práci shrnující naše dosavadní poznání této problematiky, třebaže i tu zůstávají ještě otázky otevřené,[46] zůstává problematika způsobu a průběhu slovesného děje stále ještě v stadiu diskusí.[47] Poměrně nejrozpracovanější je tu problematika násobenosti slovesného děje, uvedená v 30. letech B. Havránkem, jíž z našich lingvistů věnovali pronikavé studie zejm. I. Němec a V. Barnetová, z bohemistů zahraničních pak zvláště A. V. Širokovová,[48] která završila zájem o tuto stránku českého slovesa svou doktorskou disertací. Přes živou diskusi nebyla s konečnou platností vyjasněna otázka, zda máme právo mluvit v češtině o gramatické kategorii neaktuálnosti či jde-li tu jen o průvodní příznak násobenosti slovesného děje.[49] [240]Méně pozornosti se dostalo jiným stránkám průběhu slovesného děje, jako fázovosti slovesného děje, determinovanosti a indeterminovanosti.[50]

Z vlastních konjugačních gramatických kategorií slovesa se propracovává problematika slovesného rodu v jeho vztazích k lexikálně-gramatické kategorii intence a z ní zvlášť otázka osobního i tzv. neosobního pasíva.[51] Také zájem o gramatickou kategorii slovesného modu zůstává stále živý, třebaže se pozornost více soustřeďuje na lexikálně-syntaktické prostředky modálnosti výpovědi než na modální systém slovesa samého,[52] jak se to projevilo i na smolenickém zasedání Mezinár. komise pro zkoumání gramatické stavby slov. jazyků, věnované predikačním kategoriím slovesa (srov. v SaS 28, 1967, 192 až 200). Ne zcela vyjasněna zůstala otázka obecných (strukturních) významů jednotlivých modů vzhledem k jejich lexikálně-syntaktickým významům zvláštním, a proto také i vzájemné relace jednotlivých modů v systému.[52a]

Málo se pracuje na problematice kategorie času; zejména v jejích vztazích jednak ke kategorii vidu a jednak ke kategorii způsobu je ještě řada nevyjasněných míst.[53] Málo je známo také o vyjadřování tzv. relativních časů v češtině, které se zpravidla zkoumají jen z hlediska jejich využití syntaktického. Soustavnější pozornost byla tu věnována jen času předminulému.[54]

[241]Příznivě byl přijat Hausenblasův koncept gramatické kategorie výsledného stavu, který rozvinul starší pozorování Mathesiovo a Havránkovo.[55]

Jen velmi málo pozornosti je u nás — ke škodě věci — věnováno kategorii osoby a kongruentním kategoriím čísla a jmenného rodu u sloves.[56]

Pronikavého osvětlení se dostalo i neurčitým tvarům slovesným, zejm. infinitivu, zásluhou K. Svobody (a recenzentů jeho monografie),[57] a přechodníkům.[58]

Vlastní (formální) tvarosloví českého slovesa je zpracováno zatím pouze v souborných mluvnicích Trávníčkově a Havránkově—Jedličkově. Hlubší strukturní rozbor dosud chybí.[59] Dobrým východiskem k němu bude nepochybně zmíněný již Němcův příspěvek k studiu kmenoslovného systému českého slovesa (o. c. v pozn. 24).

Z jiné strany snaží se vyjasnit teoretické předpoklady pro takový rozbor můj příspěvek k dialektice formy a obsahu v struktuře slova,[60] dovozující mj. že ani systém tvarů nelze chápat jako prostou jejich koexistenci, nýbrž že existují mezi nimi více či méně zřetelné vztahy derivační, přičemž tato formální organizace je v dialektickém vztahu s jejich organizací významovou.

Pronikavé strukturní analýze byl dosud podroben pouze systém tvarů českého préterita a kondicionálu Fr. Kopečným.[61] Byla tu jasně prokázána plná [242]syntetizace těchto tvarů, tradičně považovaných (především vzhledem k jejich grafické formě) za analytické. — Pozornost k sobě poutaly také formy prostého futura typu ponesu.[62]

Z hlediska generativního popisu byla česká konjugace zpracována D. Konečnou.[63] Většinou je formální tvarosloví českého slovesa předmětem zájmu z hlediska spisovné normy a její kodifikace, popř. jejich vývojových tendencí.[64] V otázce klasifikace sloves na konjugační třídy uplatnil se postupně názor, formulovaný nejdříve S. Karcevským, že slovesné třídy je třeba vidět jako vyhraněné kombinace určitého typu tvarů prézentních a tvarů minulých, rozložené kolem produktivních center a vázané k nim vztahem analogie.[65]

Jak z tohoto stručného přehledu patrno, zbývá na úseku morfologie českého slovesa ještě velmi mnoho práce. Než bude možno podat souhrnný obraz tvarosloví slovesa v češtině, bude třeba ještě vyřešit celou řadu problémů dílčích, jak pokud jde o strukturní analýzu tvarů, tak pokud jde o postižení a popis obecných významů jednotlivých morfologických kategorií.

Nedostatečně je zpracována též morfologie jmen. Bohemistika tu zatím zůstává za slovacistikou, kde již v r. 1962 vyšla významná práce Mikova, usilující o celostní strukturní pohled na morfologické kategorie jména[66] a úspěšně spojující tradici naší strukturální jazykovědy (včetně Jakobsona) s Kuryłowiczovou ideou protikladu primární a sekundární funkce a formy, koncepce, která v základě přešla do velké kolektivní morfologie slovenského jazyka.

Projevuje se to i v dosavadním našem poznání základní morfologické kategorie substantiva — kategorie pádu. Kromě výkladů v souborných dílech mluvnických[67] máme vlastně jedinou monografii věnovanou pádům, a to Hausenblasův rozbor adverbálního genitivu ve vývoji češtiny.[68] Hausenblasova průkopnická, teoreticky, metodologicky i materiálově dobře fundovaná práce je ovšem zaměřena na jediný pád, a to ještě jen v základní jeho syntaktické funkci: autora sice zajímá v tomto rámci vztah genitivu a akuzativu, obecně [243]si však otázku celkového místa genitivu v pádovém systému, jeho strukturní hodnoty (obecného významu) a strukturních vztahů jednotlivých pádů uvnitř morfologické kategorie pádu neklade. Nemohou tento úkol suplovat ani bystré Skaličkovy Poznámky k teorii pádu (SaS 12, 1959, s. 134—152), tím méně, že přistupují k problematice pádů nikoli z hlediska morfologického, nýbrž na základě (předpokládaného) funkčního obsahu. Pozoruhodný a pro morfologickou hodnotu pádu cenný je pokus D. Konečné zkoumající významy českých pádů vně jakéhokoli jazykového i mimojazykového kontextu.[69]

Na široké materiálové základně vzniká tč. popis sémantické (i formální) morfologie českých pádů v oddělení gramatiky Ústavu pro jazyk český.[70] Kromě uvedených již prací českých a slovenských bude se pracovní kolektiv moci opírat i o některé práce rusistické.[71]

Teoreticky je poměrně dobře rozpracována gramatická kategorie jmenného čísla, a zejm. jmenného rodu.[72] Na obojí problematice se v ÚJČ pracuje.

Hlubší strukturní pohled na deklinační soustavu českých jmen podstatných dosud v české jazykovědě postrádáme.[73] Většina příspěvků k formálnímu tvarosloví substantiv týká se normy a jejího pohybu.[74]

Pozoruhodný pokus zformulovat popis české deklinace pomocí co nejmenšího počtu pravidel, spojující tradici funkčně strukturní lingvistiky s originální modifikací přístupu generativního, učinil P. Sgall, který již dříve podal popis formálního systému českých pádů (bez soustavného uplatnění generativního přístupu).[75]

Morfologie českých adjektiv se nejeví pro badatele zvlášť přitažlivá. Nemáme dosud ani souhrnný pohled na jejich stránku tvarovou, ani se nestala dosud předmětem zájmu funkční stránka těchto tvarů. Stále zůstává [244]otevřenou otázkou, zda je třeba adjektivu přiznat vlastní systém morfologických kategorií (rodu, čísla a pádu), anebo zda tu máme co činit pouze — analogicky jako u sloves — s jedinou, jen formálně členěnou kategorií kongruence (k takovému názoru se jednoznačně přiklonila Morfológia slovenského jazyka), jejíž morfologický význam se zcela vyčerpává její syntaktickou funkcí.

Jistou pozornost k sobě poutá funkční problematika přídavných jmen přivlastňovacích,[76] zejména v konkurenci s genitivem substantiv, otázka použitelnosti ostatních jmenných tvarů adjektiv,[77] problematika stupňování[78] a otázka přechodu adjektiv k jiným slovním druhům (jež ovšem je sama spíše záležitostí tvoření slov).[79]

Morfologická problematika zájmen a číslovek[80] nalezla dosud také jen skrovné místo v české mluvnici. — Z hlediska homonymie zabývala se ve své disertaci českým tvaroslovím M. Těšitelová,[81] která zjišťovala rovněž kvantitativní charakteristiky homonymních tvarů.

Neuspokojující jsou naše poznatky o morfologii slovních druhů neohebných. Souvisí to přirozeně s omezeností morfologické problematiky neohebných druhů slov a s neujasněností, co vlastně do této problematiky náleží (srov. St. Peciar, o. c. v pozn. 43).

Souhrnného popisu dostalo se — v rámci slovanských jazyků — pouze adverbiu.[82] Otevřená zůstává, jak již bylo řečeno, otázka predikativa jako speciálního slovního druhu (o. c. v pozn. 41). Na své monografické zpracování — z hlediska morfologického — čekají jak předložky, spojky a částice, tak i citoslovce.[83] Zatím nám — vedle poučení v našich základních souborných [245]mluvnicích a syntaxích — tuto mezeru pomáhá zaplnit podrobné zpracování těchto slovních druhů v morfologii slovenské. Četné zajímavé poznatky z hlediska srovnávání s ruštinou přináší též Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy I (Hláskosloví a tvarosloví, Praha, r. 1966), zpracovaná kolektivem rusistů a bohemistů za vedení akad. B. Havránka.

Nemůže nás tedy současný stav našeho vědeckého poznání gramatickomorfologického plánu jazyka uspokojovat. Příčiny tohoto stavu jsou nasnadě: soudobé nové směry kladou hlavní důraz na skladbu jazyka, v níž se komunikativní funkce jazyka projevuje nejbezprostředněji, naproti tomu přiznávají morfologii jen úlohu podřadnou.[84] Bilaterální chápání morfologické roviny jazyka jakožto oblasti formálních morfologických jednotek i jejích strukturních významů neproniklo obecně; proto se morfologické kategorie zpracovávají pouze z hlediska jejich syntaktického využití a otázka vlastních morfologických významů se někdy vůbec neklade proti tradici naší lingvistiky. Problematika formální morfologie se pak namnoze pokládala za vyřízenou taxativním výčtem tvarů a jejich souborů, aniž se opět kladla otázka formální struktury a především otázka vzájemných vztahů těchto formálních struktur a jejich dialektické souvztažnosti k strukturám významovým.

V oblasti morfologických prostředků jazyka bylo pak opět třeba soustředit se na úsek v synchronních (i historických) popisech jazyka dosud opomíjený nebo jen obrysově zpracovaný — tvoření slov, viděný nejen z hlediska slovotvorných procesů, ale i jejich výsledků a z hlediska formálně významových souvislostí slovotvorných formací s ostatní živou slovní zásobou.

Slovenský příklad však velmi dobře ukazuje, že prohloubený zájem o syntax jazyka nijak nemusí oslabovat zájem o jeho morfologii a že naopak teprve hlubší obraz morfologické soustavy jazyka, pojímané z hlediska formy i významu, dovolí v ostřejším světle vidět a chápat složitost vztahů mezi morfologií a syntaxí a stejně tak i mezi lexikem a gramatikou.

 

IV. Mocný rozmach syntaktického bádání v lingvistice světové, zejména sovětské a americké v posledních dvou desítiletích, který se i u nás projevil nebývalou šíří prací věnovaných nejrůznějším otázkám obecné teorie skladby i specifické situace v skladbě české nedovoluje podat v rámci naší stati přehled i jen základních výsledků českého zkoumání syntaktického. Naštěstí však poskytne velmi podrobný a hluboký obraz všech pozitivních výsledků české syntaxe zasvěcený komentář, který připojil Vl. Šmilauer k 2. vydání své Novočeské skladby z roku 1966; autor podává tu nejen velmi informativní přehled o různých názorech na obecné i dílčí otázky české (i obecné) syntaxe a o všech významnějších pracích, které v té či oné míře prohloubily naše poznání této základní oblasti českého jazyka, ale i podrobně zdůvodňuje, proč v názorových rozporech zaujal v jednotlivých otázkách takové či onaké [246]stanovisko vlastní; to dodává sevřenosti a jednotnosti jeho kritickému obrazu teorie skladby jako celku při plném zachování objektivity informací. Z komentáře je také patrno, že výsledky českého teoretického myšlení na tomto významném úseku jazykovědy snesou i světová měřítka a že naše klasické i strukturní metody zdaleka nejsou překonány, nýbrž že poskytují bezpečnou a dostatečně nosnou základnu pro další úspěšné rozvíjení a prohlubování našeho vědeckého poznání složitých zákonitostí syntaxe českého jazyka.

 

R É S U M É

Stand und Aufgaben der Erforschung des morphologischen Baus der tschechischen Gegenwartssprache

Der Aufsatz macht es sich zur Aufgabe, den gegenwärtigen Stand der Erforschung der Wortbildung und der Formenbildung der modernen tschechischen Schriftsprache zu erfassen und ihren wissenschaftlichen Beitrag zu würdigen, und versucht dann, die bevorstehenden aktuellen Aufgaben auf diesem Gebiet zu entwerfen.


[1] Srov. aspoň průkopnické stati V. Mathesia shrnuté v souboru Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, S. Karcevského Système du verbe russe, Praha 1927, Du dualisme asymétrique du signe linguistique, TCLP 1, 1929, 88—93, De la structure du substantif russe, Charisteria Gu. Mathesio, Praha 1932, s. 65—73, R. Jakobsona Zur Struktur des russischen Verbums, Charisteria, s. 74—84 a Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, TCLP 6, 1936, 240—288; B. Trnky Bemerkungen zur Homonymie, TCLP 4, 1931, 152—156, Some Thoughts on Structural Morphology, Charisteria, 57—61; Vl. Skaličky Zur ungarischen Grammatik, Praha 1935.

[2] Kritický přehled prací pražské školy o strukturální mluvnici po 2. světové válce do r. 1962 podali Fr. Daneš a J. Vachek v TLP 1, 1964, 21—32. Rozbor současné situace na úseku mluvnice čes. jazyka podal Fr. Daneš v stati Některé teoretické a metodické předpoklady strukturní mluvnice současné češtiny v Informačním bulletinu pro jazykovědné otázky, Praha 1962, 12—20.

[3] Zejm. Über den Ursprung u. Bildsamkeit der slavischen Sprache 1799. Srov. též A. Dostál, Práce J. Dobrovského o tvoření slov v sb. Josef Dobrovský 1753—1953, Praha 1953, 130—155.

[4] Průkopnický Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích slovanských (Adjektiva s významem latinských adjektiv na -bilis) B. Havránka (Slavia 7, 1928, 766—784, přetišt. ve Studiích o spisovném jazyce, 1963, 265—281), sledující v historickosrovnávacím pohledu realizaci jedné onomaziologické kategorie slovotvornými prostředky v spisovných jazycích slovanských, zůstal ojedinělým a klade důraz na vznik a vývoj této kategorie, charakteristické pro spisovné jazyky.

[5] Takový charakter má v zásadě i stať Vl. Šmilauera Tvoření slov v Hovorech o českém jazyce, Praha 1946, s. 126—151.

[6] Srov. např. referát I. Poldaufa a koreferáty M. Dokulila a M. Helcla ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 143n.

[7] Teprve v polovici 20. stol. vyšlo několik takových průkopnických příspěvků teoretických, zvl. sovětských: G. O. Vinokura Zametki po russkomu slovoobrazovaniju, Izv. AN SSSR 1946, 315—322, V. V. Vinogradova Slovoobrazovanije v jego otnošenii k grammatike i leksikologii v sb. Voprosy teorii i istorii jazyka …, Moskva 1952, 99—152, N. N. Šanského Osnovy slovoobrazovateľnogo analiza, Moskva 1953 a I. I. Kovalyka Po dejaki pytannja slovjanskogo slovotvoru, Kyjiv 1958, i první souborné obrazy slovotvorných soustav, jako M. D. Stepanovové Slovoobrazovanije sovrem. nem. jazyka, Moskva 1953 a I. I. Smirnického Leksikologija angl. jazyka, Moskva 1956. Na názory Smirnického v lecčems polemicky navázal H. Marchand v The Categories and Types of Present-Day English Word-Formation, Wiesbaden 1960. Na českou koncepci plodně působily zejm. podněty sovětské; ty ochotně přijímala a osobitě zpracovávala i lingvistika slovenská, jak se to obráží v popise slovenské slovotvorné soustavy J. Horeckého (Slovotvorná sústava slovenčiny, Bratislava 1959).

[8] Významné náběhy byly učiněny — nehledíme-li k souborným pracím již dříve jmenovaným — v dis. práci M. Helcla z r. 1952, podávající náčrt vývoje kompozit v češtině, a v jeho příspěvku uved. v pozn. 6, dále v některých čl. Hauserových v NŘ a v sovět. studiích T. B. Lukinovové O složnych slovach v češskom jazyke, Slov’jans’ke movoznavstvo, Zbirnyk statej (Kyjiv) 1, 1958, 210—233, a K. K. Trofymovyče Tvorennja skladni slova v česk. movi, Zb. robit aspirantiv katedry filol. nauk (Ľviv. derž. univ.) 1960, 97—106, a v disertaci T. B. Kozmińské Složnyje slova v sovremennom češ. literaturnom jazyke, Kijev 1955.

[9] Podnětný příspěvek k substantivizaci adjektiv v češtině podala E. Tlustá v SaS 18, 1957, 156—164. K teoretické problematice těchto postupů viz též M. Dokulil, Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und -beziehungen, TCL 3, 1968, s. 215—240.

[10] Viz J. Kuchař, Základní rysy struktur pojmenování, SaS 24, 1963, 105—114; K obščej charakteristike nominacii, TLP 3, 1968; Ob funkcionaľnom ispoľzovanii jedinic raznych urovnej, sb. moskevského symposia Jedinicy raznych urovnej sistemy jazyka, Moskva 1968 (v tisku); Nová skupina vlastních pojmenování, NŘ 48, 1965, 16—20.

[11] Patří k nim kromě prací uvedených ještě populárně zaměřená stať Fr. Daneše Jak jsou utvářena česká slova ve sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 61—101. — Z hlediska vyučování zejm. Př. Hauser, O slovní zásobě a tvoření slov v češtině, Praha 1966.

[12] Srov. J. Kuchař — M. Roudný, České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí, NŘ 48, 1965, 133—144.

[13] Z dialektologie např. disertace M. Rackové o nářečí na Třebivlicku 1961 a J. Krásnické o nářečí na Novopacku 1968 (dosud netištěné). Viz též Zd. Sochová, K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka (O jednom typu univerbizovaných pojmenování), NŘ 49, 1966, 81—87 a F. Buffa, O monografickom výskume tvorenia slov v slovenských nárečiach, SR 32, 1967, 229—233. — Zd. Rusínová a D. Šlosar, Průřez vývojem slovotvorné soustavy adjektiv v češtině, SbFFBU 16, 1967, 37—64.

[14] Srov. rec. J. Vachka v SaS 23, 1962, 205—211, Al. Jedličky v NŘ 45, 1962, 298—305; V. Šlosara v SbPFFBU 1963, A 11, 170—174; K. Horálka v RS 23, 1964, 107—111; G. P. Neščimenkové ve VJaz 1962, č. 5, 143—148; J. Puzyninové v RS 26, 1967, 180—190 a přísluš. oddíl v programovém náčrtu Osnovy postrojenija opisateľnoj grammatiki sovr. russ. liter. jazyka, Moskva 1966, s. 50—91.

[15] Např. M. Brodowska-Honowska, Zakłady derywatów polskich, Wrocław — Warszawa — Kraków 1967; R. Laskowski, Derywacja rzeczowników w dialektach laskich I, Wrocław — Warszawa — Kraków 1966; připravovaná disertace I. Kočeva o nářečích bulharských.

[16] Významné jsou zejm. studie G. P. Neščimenkové Slovoobrazovanije suščestviteľnych žensk. roda so značenijem lica v češskom jazyke, Učenyje zapiski Inst. slavjanovedenija 19, 1960, 159—202 a stať téže a. Zakonomernosti slovoobrazovanija, semantiki i upotreblenija suščestviteľnych s suffiksom ocenki v sovremennom češskom jazyke, Issledovanija po češ. jazyku, Moskva 1963, 105—158 a knižní monografie o tvoření českých adjektiv s intenzifikačním významem (v tisku), dále táž a., Tendencii upotreblenija suščestviteľnych žensk. roda so značenijem lica v lit. češskom jazyke, Istorija slov. lit. jazykov, Moskva 1965, 51—63; Z. Groznaja, Nad češ. glagoľnym slovoobrazovanijem, Slav. filologija 4, Moskva 1963, s. 118—141.

[17] Viz např. M. Dokulil — J. Kuchař, Vztah jazyka a myšlení v struktuře pojmenování, Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 235—247; tíž, K osnovnym voprosam slovoobrazovateľnoj sistemy slavjanskich jazykov, Slav. filologija 7, Sofija 1968, pak studie M. Dokulila Ke koncepci porovnávací charakteristiky slov. jazyků v oblasti „tvoření slov“, SaS 24, 1963, 85—105; Zum wechselseitigen Verhältnis zwischen Wortbildung und Syntax, TLP 1, 1964, 215—224; Zur Theorie der Wortbildung, Wissensch. Zeitschrift der Karl-Marx-Universität Leipzig (v tisku); Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem, SaS 29, 1968, 9—16; Zur Frage der sog. Null-Ableitung, Festschrift H. Marchand, Tübingen 1968, 55—64 a Zur Frage der Konversion … (v. pozn. 9). — Dále M. Dokulil, Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, NŘ 39, 1956, 59—75, 123—146; M. Jelínek, Slovotvorný typ „honěná“, SbFFBU 10, 1961, A 9, 81—89; Složená verbální substantiva s dějovým významem, SbFFBU 11, 1962, A 10, 62—72 a Podstatná jména slovesná (substantiva verbalia) v dnešní češtině, Wiss. Zeitschrift Univ. Greifswald, 1964, 445—450.

[18] Jistou představu lze si o této práci učinit již ze staršího náčrtu v Hovorech o českém jazyce (Praha 1940, 103—124) a z některých materiálových příspěvků k této problematice, tak zejm. o útvarech na -ina (NŘ 39, 1956, 187—214) a o tvoření adjektiv na -ský (NŘ 23, 1940, 939—994). Viz též jeho posudek 2. dílu TSČ v tomto čísle SaS, zejm. s. 336.

[19] K slovotvornému vývoji v novější spisovné češtině, SlavPrag 4, 1962, 377—384.

[20] Kromě prací uvedených v pozn. 16 viz zvl. práce L. I. Rojzenzona Glagoly s vtoričnoj pristavkoj v sovremennom češskom jazyke, Issledovanija po češskomu jazyku, 1963, s. 32—60; K. K. Trofimovič, Produktivnosť modelej složnych suščestviteľnych v češskom jazyke dobelogorskogo perioda, cit. Issledovanija, s. 172—180; T. A. Acarkina, Vozvratnyj glagoľnyj komponent si v sovremennom češskom jazyke, Issledovanija 1963, s. 86—194; A. Sieczkowski, Struktura słowotwórcza przymiotników czeskich i polskich, Wrocław 1957; E. Siatkowska, Syntaktyczne i analityczne nazwy w języku czeskim i polskim, Prace Filol. 18, 1964, 219—237 a Deminutiwa rzeczownikowa we współczesnych lit. językach zachodniosłowiańskich, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, Warszawa 1967, s. 157—170.

[21] Srov. např. J. Jiráček, Přípona -ist v ruštině a -ista v češtině a polštině, Studie SlovJaz 1958, 303—314; H. Křížková, K problematice tvoření abstrakt v slovanských jazycích, SlavPrag 4, 1963, 347—352; Zd. Skoumalová, K metodice lexikálního rozboru prefigovaných sloves, ČsRus 8, 1963, 77—83; K. Chlupáčová, K problematice kompozit v ruštině, BÚRJL 8, 1964, 73—77; J. Moravec, Slovotvorný typ z hlediska konfrontačního studia tvoření slov v slovanských jazycích, SlavPrag 6, 1964, 151—157; K. Chlupáčová, Ke struktuře složených substantiv a jejich úloze při tvoření pojmenování v ruštině, RJ 16, 1965/6, 289—293; Vl. Kučera, K adverbializacii russkogo tvoriteľnogo vremeni, ČsRus 11, 1966, 97—102; kandidátská disertace V. Strakové Substantivní deminutiva v ruštině a češtině (1966, dosud v rukopise); V. Schwanzer, Zur Wortbildung im Deutschen, Russischen und Slovakischen, JazAkt 3, 1967, 69. — K. Oliva, K tvoření pojmenování v polštině ve srovnání s češtinou, Slavia 36, 1967, 250—258.

[22] Zd. Skoumalová, O komplexní analýzu verbální prefixace, Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 3, Praha 1968, 153—231 a El. Sekaninová, Analýza sémantiky komponentov v predponovom slovese, ib., s. 232—286.

[23] Z ostatních významných slovotvorných příspěvků slovakistických majících nemalý význam pro studium češtiny, uvádíme aspoň opět J. Horecký, K štatistickému slovotvornému štrukturnému modelu, Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistû 1963, 125—134; Fr. Buffa, Slovenské podstatné mená z hlediska slovotvorného, SR 31, 1966, 225—228; O tzv. slovesných podstatných menách v polštine a slovenčine, SlavSlov 2, 1967; SR 28, 1963, 201—213, 268—280; seriál studií Št. Peciara o funkcích sloves. předpon s-, pri-, u-, v-, po- a vy- v slovenštině, SR 31, 1966, 203—211, 261—270, JČ 16, 1965, 38—51; 18, 1967, 138—150; Tvorenie a kvantita činiteľských mien na -teľ, SR 32, 1967, 204—209; Teorie a kvantita mužských substantív s príponami -č, -ač, -áč/-iač, SR 32, 1967, 134—145; Kvantita a tvorenie príd. mien na -teľný/-iteľný, SR 32, 1967, 82—88; Tvorenie a kvantita slovenských činiteľských mien na -ca v porovnání s češtinou, SR 32, 1967, 257—266; E. Sekaninová, Lexikálne významy slovesnej predpony raz- (ras-) v ruštine a roz- v slovenčine, JČ 12, 1961, 44—61; J. Furdík, O slovotvorných príponách s gramatickou funkciou, SR 32, 1967, 342—345.

[24] I. Němec, K studiu kmenoslovného systému českého slovesa, SaS 22, 1961, 107—120.

[25] E. Slavíčková, Některé problémy morfémové analýzy, SaS 28, 1967, 7—17; táž, Towards a Typological Evaluation of Related Languages, TLP 3, s. 281—289. Dobrou pomoc prokázala řešení této problematiky kromě uvedené již slovenské monografie J. Horeckého Morfematická štruktúra slovenčiny (srov. recenzi H. Křížkové v SaS 27, 1966, 167—170 a mou v NŘ 48, 1965, 224—234) i závažná stať H. Křížkové Morfemnyj analiz russkogo glagola, ČsRus 9, 1964, 207—212.

[26] M. Dokulil, K vzájemnému poměru tvoření slov a skladby, SlavPrag 4, 1962, 369—376, něm. v TLP 1, 1964, 215—224 a Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem, SaS 29, 1968, 9—16.

[27] V. Mathesius, O soustavném rozboru gramatickém, SaS 8, 1942, 88—92, přepracováno v souboru Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 157—174.

[28] Srov. Vl. Skalička, Zur ungarischen Grammatik, Praha 1935; týž, Typ češtiny, Praha 1951; týž, Typologie slovanských jazyků, zvláště ruštiny, ČsRus 3, 1958, 73—84, přetištěno v souboru Vývoj jazyka, Praha 1960, 93—110.

[29] R. Jakobson, o. c. v pozn. 1.

[30] Srov. N. S. Trubeckoj, Grundzüge der Phonologie, TCLP 7, 1938.

[31] Srov. S. Karcevskij, Du dualisme asymmétrique du signe linguistique, TCLP 1, 1929, 88—93.

[32] Srov. např. M. Dokulil, K otázce morfologických protikladů, SaS 19, 1958, 81—100; T. V. Bulygina, Pražskaja lingvističeskaja škola v sb. Osnovnyje napravlenija strukturalizma, Moskva 1964, 46—126; I. B. Chlebnikova, Binary Relations in Morphology, PhilPrag 7, 1964, 150—158.

[33] Srov. můj referát na zasedání Mezinárodní komise pro studium mluvnické stavby slovanských jazyků v Smolenicích 1966, uveřejněny v JČ 18, 1967, 13—36 a v podstatném přepracování s názvem K voprosu o morfologičeskoj kategorii ve VJaz 1967, č. 6, s. 3—16.

[34] Srov. stať Vl. Skaličky Das Wesen der Morphologie und der Syntax. SlavPrag 4, 1963, 123—127.

[35] Na prvém místě třeba uvést B. Trnku s jeho články Morfologické protiklady, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 94—104 a Principles of morphological analysis, PhilPrah 4, 1961, 127—137 a V. Hořejšího Les plans linguistiques et la structure de l’énoncé, PhilPrag 4, 1961, 198—203.

[36] Koncepce Danešova a Hausenblasova je v podstatě vyložena i v Danešově článku O pojmu „jazykový prostředek“, SaS 28, 1967, 341—349.

[37] Srov. např. Vl. Skalička, o. c. v pozn. 1. — J. Ružička, Vzťahy medzi morfológiou a syntaxou, SaS 26, 1965, 119—124. — O. Leška, K vztahu mezi morfologií a syntaxí, tamže, s. 124—126. Viz též i M. Dokulil, K vzájemnému poměru slovotvorby a skladby, SlavPrag 4, 1963, 369—376. — A. V. Isačenko, O vzájemných vzťahoch medzi morfológiou a deriváciou, JČ 7, 1953, 35—49.

[38] B. Trnka, Some Thoughts on Structural Morphology, Charisteria, s. 57—61; O morfologické analogii, ČMF 43, 1961, 65—73. — Vl. Skalička, Asymetrický dualismus jazykových jednotek, NŘ 19, 1935, 296—303; Über die Bedeutung der grammatischen Elemente, SlavPrag 7, 1965, 9—11. — A. V. Isačenko, O grammatičeskom značenii, VJaz 1961, č. 1, s. 28—43; Binarnosť, privativnyje oppozicii i grammatičeskije značenija, tamtéž 12, 1963, č. 2, s. 39—56. Srov. i jeho Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim I, Morfologija 21965 a Die russische Sprache der Gegenwart I, Formenlehre, Halle (Saale) 1962. — H. Křížková, Privativnyje oppozicii i nekotoryje problemy analiza mnogočislennych kategorij, TLP 1, 1966, 203—214; Pojetí neutralizace v morfologii, SaS 26, 1965, 14—23. — I. Němec, Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské, SaS 21, 1960, 9—16.

[39] Srov. Řadění slovních druhů v mluvnici sb. Rusko-české studie 1960, 465—470.

[40] B. Trnka, On the morphological classification of words, Lingua 11, 1962, 422 až 425. — F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1956, 67—148. — J. Popela, K slovním druhům v češtině, SlavPrag 4, 1963, 129—138; K voprosu o častjach reči, ČsRus 12, 1967, 73—74. — M. Komárek, K otázce slovních druhů v češtině, SaS 17, 1956, 160—168. — A. V. Isačenko, Gram. stroj 21965. — F. Trávníček, K otázce slovních druhů v češtině, SaS 17, 1956, 6—18. — O. Leška, K otázce slovních druhů, ČsRus 12, 1967, 70—73. — J. Ružička, Zo základnej problematiky slovných druhov, SR 26, 1961, 65—84. — P. Novák, Závislostní koncepce v syntaxi, habilit. práce, Praha 1966.

[41] A. V. Isačenko, O vozniknovenii i razvitii „kategorii sostojanija“ v slav. jazykach, VJaz 4, 1955, č. 6, s. 48—65. — M. Zatovkaňuk, K vzniku a vývoji neosobních predikativ, ČsR 3, 1958, 201—215. — Fr. Kopečný, Význam krátkých tvarů adjektivních a zejména tvaru neutrálního v češtině, Slavia 22, 1953, 557—574. — M. Komárek, K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině, SbVŠPOl, jaz. a lit. 1954, 7—25 a K otázce slovních druhů v češtině, SaS 17, 1956, 160—168. Polemicky k tomu Fr. Trávníček, Zametki o „kategorii sostojanija“, VJaz 1956, č. 3, s. 46—53.

[42] Viz M. Komárek, K otázce slovních druhů v češtině, SaS 17, 1956, 160—168; srov. též diskusi mezi Fr. Kopečným a K. Svobodou v SaS 14, 1953, 115—121, 17, 1956, 36—40, 108—110 a 175—178.

[43] Srov. zvl. Št. Peciar, Niektoré problémy klasifikácie neohebných slov, StudSlovJaz Praha 1958, 141—146, dále Ľ. Ďurovič, K otázke neohebných častí reči v slovenčine, SJ 4, 1950, 113—139; týž, Neohybné časti reči v ruštine a v materčine, RJ 3, 1953, 110—113. Srov. též J. Mistrík, K otázke častic v slovenčine, JS 4, 1959, 201—228.

[44] U nás jsou známy především z recenze knížky Sunikovy Obščaja teorija častej reči v SaS 28, 1967, 312—315.

[45] S výjimkou širší práce Jahnovy Slovanské adverbium (Praha 1966), která ovšem není jen bohemistická.

[46] Fr. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962; tam uvedena všechna významnější starší rozsáhlá literatura; srov. též A. Dostál, Studie o vidovém systému v staroslověnštině, Praha 1954. — Srov. např. I. Poldauf, Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu, SPL 1, 1954, 200—223; H. Křížková, Ke konkurenci vidů v ruštině a v češtině, ČsRus 6, 1961, 32—38; A. V. Bondarko, Mnogočlennyje glagoľnyje korrelacii pri imperfektivacii pristavočnych glagolov v sovrem. češ. jazyke, Issledovanija po češskomu jazyku, Moskva 1963, 3—31.

[48] I. Němec, K vyjadřování opakovanosti slovesného děje v češtině, SaS 25, 1964, 152—160; týž, Iterativnost a vid, SaS 19, 1958, 189—199. — V. Barnetová, K násobenosti slovesného děje, Kap. ze srovnávací mluvnice ruské a české I, 1956, 119—161. Srov. i Zd. Sedláčková, Distributivní forma slovesa v ruštině a češtině, ČsRus 4, 1959, 37—40; H. Křížková, Několik poznámek k distributivnosti v ruštině a v češtině, RJ 8, 1958, 391—399. — A. V. Širokova, O kategorii mnogokratnosti v češskom jazyke, Issledovanija po češskomu jazyku, Moskva 1963, 61—85.

[49] Fr. Kopečný, K pojmu „neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa, SaS 26, 1965, 23—26 a něm. Zum Begriff der „Nichtaktualität“ im tschechischen Aspektsystem, Die Welt der Slaven 9, 1964, 53—58; Ještě ke gramatické kategorii „neaktualizace“ českého slovesa, SaS 27, 1966, 258—261; I. Poldauf, Neaktuálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? SaS 27, 1966, 23—28.

[50] Sv. Ivančev, Kontekstovo obuslovena ingresivna upotreba na glagolite ot nesvaršen vid v českija ezik, Sofia 1960 (kriticky o ní H. Křížková v SaS 23, 1962, 286—291), i pro češtinu významné jsou výsledky studie H. Křížkové Über den Ausdruck verschiedener Handlungsphasen im Russischen, ZfSlaw 7, 1962, 113—124. — B. Meriggi, Protiklad mezi determinovaností a indeterminovaností slovesa ve slovanských jazycích, sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, s. 204—211.

[51] Základní význam tu má srovnávací práce B. Havránka Genera verbi v slovanských jazycích I, II, Praha 1928, 1937. Svou cenu neztratila ani práce Fr. Trávníčka Pasivum ve spisovné češtině, SaS 5, 1939, 13—24. Z novějších prací třeba uvést Fr. Kopečného Pasivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso, sb. SPL 1, Praha 1954, 224—247. — H. Křížková, K tzv. neosobnímu pasívu v slovanských jazycích, Slavia 31, 317—322; O. Parolková, K problematice zvratného slovesa a tzv. zvratného pasíva v současné ruštině a češtině, Slavia 36, 1967, 33—46. Srov. též J. Popela, K otázce reflexívního slovesného rodu v současné ruštině, BullÚRJL Praha 1965, 27—43. Z prací slovenských připomínáme aspoň J. Ružičky Bezpodmetný zvratný tvar, SR 25, 1960, 3—25 a zejména Morfológii slovenského jazyka, s. 432, 518—525, 551—556.

[52] Inspirující tu byla práce V. V. Vinogradova O kategorii modaľnosti i modaľnych slovach v russkom jazyke (sb. Trudy Instituta russkogo jazyka II, M.—L. 1950, 38—79); z ní přímo vycházela disertační práce M. Dokulila O prostředcích vyjadřování modálnosti v češtině 1952, z níž byly uveřejněny čl. K modální výstavbě věty, SPL I, 1954, 255—262 a náčrt modálního systému českého slovesa v čl. uved. v pozn. 33. Hluboký rozbor modálních vztahů podal Fr. Kopečný ve své Skladbě.

[52a] Systémem slovesných způsobů se zabýval M. Dokulil ve své cit. disertaci Vyjadřování modálnosti v češtině a v čl. K pojetí morfologické kategorie (na příkladě morfologické kategorie slovesného způsobu v češtině), JČ 18, 1967, 13—36. Viz též Vl. Šmilauer, Slovesný způsob, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, 166—183. — J. Haller, Poznámky k českému kondicionálu, LF 72, 1948, 97—106. — I pro charakteristiku českého imperativu má svou cenu významná porovnávací studie O. Lešky Formální a funkčně-obsahová struktura ruského imperativu (injunktivu), cit. Kap. ze srovnávací mluvnice ruské a české 3, s. 7—50, která je pronikavou analýzou složité problematiky ruského imperativu v rámci modální soustavy ruského slovesa po stránce formální i významové, strukturní i funkční.

[53] Ze starších prací třeba tu připomenout stať A. Nerada (Gerada) Významové funkce časových forem v soudobé spis. češtině, SaS 6, 1940, 188—193 a Vl. Šmilauera Slovesný čas, Druhé hovory o čes. jazyce, Praha 1947, 149—165. Z novějších uvedeme: Fr. Kopečný, Povaha českého préterita, NŘ 34, 1950, 85—89. — H. Křížková, K problematice prézentu historického v ruštině a v češtině, SovJaz 5, 1955, 241—255. Srov. též E. Pauliny, Slovesný čas v slovenčine, Pocta Fr. Trávníčkovi a Fr. Wollmanovi, Brno 1948, 343—349.

[54] V. T. Kolomyjec, Časove oformlennja pidrjadnych rečen’ v českij i slovackij movach, Slov’jans’ke movoznavstvo III, Kyjiv 1961, 84—99. — L. I. Rojzenzon, Češskoje složnopodčinenyje vremennyje konstrukcii, tamže, s. 100—123. — V. I. Černov, Über die Bedeutung des Plusquamperfekts im Russischen und Tschechischen, ZfSlaw 8, 1963, 73—77. Srov. též zájem, který se věnuje této kategorii v slovenštině, kde je dosud zcela živá. — Pozoruhodný příspěvek k problematice vztahu slovesného vidu a relativních časů podala V. Barnetová v studii K syntaktické funkci slovesného vidu, cit. Kap. ze srov. mluvnice ruské a české, 3, s. 51—80; přesvědčivě tu prokazuje, že v složitém syntaktickém celku může slovesný vid vedle své primární, morfologické funkce vyjadřovat dokonavě nebo nedokonavě pojatý děj také sekundární, syntaktickou funkci: označovat děje jako současné (při vidu nedokonavém), nebo opět posloupné, předčasné nebo následné (při vidu dokonavém).

[56] Cenné postřehy obsahuje disertace N. Svozilové (1966). Odpověď na otázku, můžeme-li u slovesa mluvit o morfologické kategorii shody, bude záležet na tom, budeme-li považovat slovnědruhové vztahy ve větě za záležitost syntaktickou, anebo morfologickou ve smyslu požadavku Fr. Mika. Rozbor gramatické kategorie shody, slovesné i jmenné, bude předmětem disertace Zd. Hruškové v ÚJČ. Přínosem i pro češtinu jsou některé práce rusistické, zvl. A. V. Isačenka Binarnosť, privativnyje oppozicii i grammatičeskije značenija, VJaz 12, 1963, č. 2, s. 39—56, H. Křížkové Privativnyje oppozicii i nekotoryje problemy analiza mnogočlennych kategorij (Na materiale kategorii lica v russkom jazyke), TLP 1, 1964, 203—213, a J. Popely Ke zkoumání kategorie osoby v současné ruštině, BullÚRJL 10, 1966, 111—118.

[57] K. Svoboda, Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962; Mluvnická podstata infinitivu v souč. spis. češtině, SaS 20, 1959, 161—182; srov. i I. Poldauf, Děj v infinitivu, SaS 20, 1959, 183—202; Vl. Skalička, Infinitiv, Sb. slavist. prací IV. mezinár. sjezdu, Praha 1958, 3—9.

[58] V. N. Pitinov, Grammatičeskaja priroda dejepričestij v sovremennom češskom jazyke (autoref. o disertaci), Kyjev 1962 a další úseky kand. disert. o přechodnících v češtině 1963. O čes. přechodnících přináší cenné poznámky i monografie V. Barneta Vývoj systému participií aktivních v ruštině a ostatních slovanských jazycích, Praha 1965.

[59] Nemůže jej nahradit synoptický pohled na dynamiku českého slovesa od autora tohoto přehledu, podaný v sb. Čeština pro Čechy (viz pozn. 64).

[60] M. Dokulil, Dialektika formy a významu ve struktuře slova v slovan. jazycích, Čs. přednášky pro VI. mezinár. slavist. sjezd, Praha 1968, s. 17—26.

[61] Fr. Kopečný, Základy české skladby, 11958, s. 93—95; Povaha českého préterita, l. c.; Problém českého „příčestí minulého činného“ v historii českého mluvnictví, sb. Teodorovu-Balanovi, Sofia 1055, 293—300. — Srov. k tomu i B. Havránek v Slavii 22, 1953, 243n. a Čes. mluvnice, 21963, 241n.

[62] Srov. Stručná mluvnice, Praha 1951. — K. Horálek, Slovesné tvary typu ponesu, poletím, NŘ 38, 1955, 21—24. — Fr. Kopečný, Ještě o nedokonavosti futura typu „ponesu, povezu …“ a o časovém významu typu „dovede to, ujde to …“, SaS 21, 1960, 187—192. — V. Bondarko, K voprosu o glagolach dviženija v češskom jazyke (Formy tipa ponesu, poletím), Slavia 30, 1961, 527—547.

[63] Algoritmické popisy českých tvarů slovesných (1964, netištěná disertace); srov. i Flexe českého slovesa z hlediska přípravy strojového překladu, SlavPrag 2, 1960, 85—96. — I pro češtinu přínosná je metodologicky podnětná generativní analýza slovenského slovesa od A. V. Isačenka (The morphology of the Slovac verb, TLP 1, 1964, 183—201), usilující v stopách obdobné práce M. Halleho o ruštině popsat zásobu slovenských sloves zcela automaticky na základě jediného kmene cyklickou aplikací souboru formačních a morfonemických pravidel.

[64] Srov. např. M. Dokulil, Vývojové tendence časovaní v současné češtině, sb. O češtině pro Čechy, 21963, s. 210—239.

[65] S. Karcevskij, Système du verbe russe, Prague 1927. — M. Dokulil, o. c. v pozn. 64; srov. též I. S. Šuliko, O klassifikacii glagolov v sovremennom češskom jazyke, sb. Materialy i tezisi …, Moskva 1967, 99—100 a slovenskou diskusi o třídění slovenských sloves a o morfologickém členění slovesných tvarů v l. 1950—1954.

[66] Fr. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, Bratislava 1962; srov. SaS 25, 1964, 71—73.

[67] K nim musíme pro sémantickou morfologii počítat kromě mluvnic Trávníčkovy a Havránkovy—Jedličkovy též Kopečného Základy české skladby a Šmilauerovu Novočeskou skladbu, neboť oba tito autoři zahrnují výklady o významech a užívání slovních tvarů do skladby.

[68] K. Hausenblas, Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958.

[70] Některé teoretické předpoklady této práce a základní rysy její koncepce načrtl J. Kořenský v čl. O jednom způsobu výkladu substantivního pádu (bude otištěno v SaS).

[71] R. O. Jakobson, Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, TCLP 6, 1936, 240—288; Morfologičeskije nabljudenija nad slovjanskim sklonenijem, American Contributions to the 4th Intern. Congress of Slavicists, ’s Gravenhage 1958.

[72] Srov. V. Straková, Ke kategorii čísla, Rusko-české studie, Praha 1960, 75—85; Zd. Hlavsa, Několik poznámek k užívání a významu tvarů množného čísla podstatných jmen, NŘ 47, 1964, 266—274; Z. Šiška, K problematice plurálu substantiv, SbPJOl, ř. A, 1964, 137—143; týž, Zametki o grammatičeskom značenii kategorii čisla, RJ, 1965, 61—70; I. Poldauf, Vyjadřování kvantity v češtině, SaS 18, 1957, 78—85; A. V. Isačenko, O grammatičeskom značenii, VJaz 1961, č. 1, s. 28—43; srov. též V. Blanár, Kategória množného čísla, JS 4, 1950, 89—99. — Fr. Oberpfalcer (Jílek), Rod jmen v češtině, Praha 1933; J. Novotný, K některým otázkám vyjadřování tzv. přirozeného rodu v češtině, SbPI Ústí n. L. 1960, 17—54; J. Horecký, Model gramatického rodu v západoslovanských jazykoch, JČ 17, 1966, 3—12; M. Těšitelová, Kategorie jmenného rodu z hlediska morfologické homonymie, SaS 28, 1967, 255—261.

[73] Jen částečně tomuto nedostatku odpomáhají příslušné partie Skaličkova Typu češtiny (Praha 1951, zejm. s. 56—68) a práce Sgallova uved. dále v pozn. 75. Rámec spisovného jazyka překračuje Běličova studie Sootnošenije meždu tverdym i mjagkim sklonenijem suščestviteľnych na teritorii češskogo jazyka, TLP 3, 1968, s. 65—77.

[74] Srov. např. Al. Jedlička, J. Kuchař a Fr. Váhala ve sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd. 1963. Ze starších prací neztratil svůj význam K. Rochera Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934.

[75] Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967; Soustava pádových koncovek v češtině, SlavPrag 2, 1963, s. 65—84.

[76] J. Vachek, K problematice českých posesívních adjektiv, SPL I, 1954, 171—189; H. Prouzová, Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině, NŘ 1964, 129—142. Srov. i A. Koutová, Ke konkurenci genitivu posesívního a posesívního adjektiva v současné ruštině, RJ 14, 1963/4, 185—198.

[77] Fr. Kopečný, Význam krátkých tvarů adjektivních a zejména tvaru neutrálního v češtině, Slavia 22, 1953, 557—574, NŘ 37, 1954, 165—172.

[78] I. Poldauf, O podstatě stupňování přídavných jmen, ČMF 31, 1948, 109—122; H. Křížková, K absolutnímu užití komparativu v češtině a ruštině, RJ 14, 1963/4, 377—382; Ct. Bosák, Opisný komparativ v současné ruštině, Kap. ze srov. mluvnice ruské a české 2, 1961, 7—152.

[79] E. Tlustá, K substantivizaci adjektiv v češtině, SaS 18, 1957, 158—164; O. Leška, K substantivizaci adjektiv, BullÚRJL 9, 1965, 13—17.

[80] O číslovkách psal K. Hausenblas v SlavPrag 8, 1966, 301—310. — A. V. Isačenko, O sintaksičeskoj prirode mestoimenij, Problemy sovremennoj filologii, Moskva 1965, 159—166. — Viz též M. Těšitelová, K homonymii v morfol. systému zájmen osobních v nové češtině, SlavPrag 4, 1963, 183—189; J. Bauer, Relativa a spojky, tamže, 281—287. — F. Daneš - K. Hausenblas, Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině, SlavPrag 4, 1962, 191—202. Z hlediska normativního zabývá se formálním tvaroslovím zájmen a číslovek stať Al. Jedličky cit. zde v pozn. 74.

[81] M. Těšitelová, O morfologické homonymii v češtině, Praha 1966. Viz i její čl. Zur morphologischen Homonymie des Nomens, TLP 2, 1966, 207—218.

[82] J. Jahn, o. c. v pozn. 45. Kromě toho viz J. Bečka, O příslovci v nové češtině, NŘ 18, 1934, 161—173; J. Porák, K vyjádření neurčitosti u zájmen a zájmenných příslovcí, SlavPrag 4, 1963, 405—410; T. I. Konstantinova, O strukturnoj i semantičeskoj sootnositeľnosti form sravniteľnoj i položiteľnoj stepeni narečij v sovrem. češ. jazyke, Issledovanija po češskomu jazyku, Moskva 1963, 159—171.

[83] Disertace o druhotných předložkách je připravena v lexikolog. odd. ÚJČ (L. Kroupová). — Dále viz J. Bauer, Spojky, ČJ 8, 1958, 220—226; Spojky a částice, SbPFFBU 1964, A 12, 133—134; K otázce významů a funkcí spojek, SbPFFBU 1967, A 15, 27—36; Relativa a spojky, SlavPrag IV, Praha 1962, 221—226; Russkije sojuzy v sopostavlenii s češskimi, SbPFFBU, A ř, 8—24; St. Žaža, Složené spojky ve spisovné češtině, Studie ze slov. jazykovědy, 1958, 119—132. — O problematice částic a jejich zpracování v. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1966, 426n.; J. Bauer, Spojky a částice, SbPFFBU 1964, A 12, 133—134. Srov. též J. Mistrík, K otázce častíc v slovenčine, Jazykovedné štúdie 4, 1959, 201—228.

[84] Srov. Skaličkův výrok o redundantnosti morfologie (Über das Wesen der Morphologie und der Syntax, cit. v pozn. 34) a charakteristiku morfologické roviny jazyka jako „nadstavbové“ v MSJ 32. Četné západní, hlavně americké směry vůbec popírají autonomnost morfologického plánu jazyka. Jeho význam zejm. v slovanských jazycích byl obhájen na zasedání Mezinár. komise pro gram. stavbu slov. jazyků v Praze 1964, zvl. v ref. A. Isačenka (otištěn v Slavii 34, 1965, 403n.).

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 229-246

Previous Bohuslav Havránek: 50 let české lingvistiky

Next Josef Vachek: O dynamickém pojetí fonologie, zvláště české